MANOLO CARACOL

„Zpívat se může se vším!“
Manolo Caracol

Takový byl názor jednoho z největších géniů flamenkového zpěvu dvacátého století. Já osobně upřednostňuji jako doprovod ke zpěvu jen kytaru, palmas a jaleo. Určitě však nemohu popřít, že by se mi nelíbilo, jak zpíval. Caracolova interpretace tradičního zpěvu mi připadá naprosto fenomenální, fantastická. Všechny styly, které mám možnost slyšet na jeho diskografické tvorbě, prezentuje s absolutním mistrovstvím. Od Tonás, Seguiriyas, Soleares, přes Tientos, Fandangos, Saetas...až po Bulerías a jiné. Ani Caracolovy Zambras s celým orchestrem určitě nic nezmění na mém respektu, uznání a obdivu k umění tohoto zpěváka.
Člověk může ve flamenku „přeskočit“ mnoho jiných zpěváků, ale jak jsem pochopila, Manolo Caracol se vynechat nemůže. Možná by bylo správnější i říct nesmí. Význam Caracola v historii flamenkového zpěvu je nepochybný. Manolo Caracol se stal předmětem přednášek mnoha odborníků a znalost jeho zpěvu, jeho nahrávek, je pro mne dnes samozřejmostí a nevyhnutelnou věcí.

---------------------------------------------------

Flamenkový zpěvák MANOLO CARACOL, vlastním jménem MANUEL ORTEGA JUÁREZ, se narodil 7.7.1909 v Seville v ulici Lumbreras č. 10, blízko Alameda de Hércules. Byl posledním géniem pohádkové a nejrozsáhlejší cikánské dynastie, která dala flamenku a koridě jména legendárních postav.

„Se zpěvem se člověk narodí...“ říkával „...avšak poté se musí zdokonalovat, aby člověk dospěl k vlastnímu spiritu. Je potřeba žít v prostředí, které oplývá zpěvem a od ostatních se učit to dobré."

Caracol žil zpěvem neustále a velice intenzivně.

„Mládenci a umělci, kteří v noci obešli již všechny ostatní lokály v okolí, zašli ještě do Alameda de Hércules, kde flám dokončovali. Pojídali lívance a pili kořalku. Jako můj otec, který byl také umělcem a chodil s nimi. A když já ráno chodíval do školy, potkával jsem je... Někdy mne zavolal otec, a jindy jsem se k nim přibližoval já sám. Zůstával jsem jako přibitý ke sloupu a poslouchal jejich zpěv.“

Manolito Ortega triumfoval již jako malý kluk v roce 1922 na granadském Concurso de Cante Jondo; organizovaném Federikem Garcíou Lorkou a Manuelem de Fallou, v němž členy poroty byli i Don Antonio Chacón, Manuel Torre a Niña de los Peines.

Tehdy mu bylo necelých třináct let. Malý zpěvák, kterého od této doby začali přezdívat Niño de Caracol, poprvé přijel do Granady a hned vyhrál první cenu - tisíc peset – kterou sdílel ještě s jedním starším zpěvákem jménem El Tenazas de Morón.

Ihned ho angažovali na některá vystoupení. Prezentoval se ve svém rodném městě, kde alternoval s tímtéž El Tenazas v divadle Reina Victoria. A poté vystupoval i v jiných španělských městech a po měsíci se vrátil zase zpět do tohoto divadla, aby zpíval po boku Dona Antonia Chacóna. Ve stejném období debutoval také v madridském divadle Centro. Následující rok realizoval turné po celém Španělsku spolu s umělci Don Antonio Chacón, Manuel Torre, El Gloria, Manuel Centeno a jinými předními postavami flamenkového zpěvu oné epochy.

V roce 1925 pokračoval v cestách po Španělsku a zpíval na pěveckém konkurzu v Madridu v divadle Pavón ve společnosti umělců jako Niña de los Peines, Pepe Marchena, El Cojo de Málaga a dalších významných interpretů. Na tuto madridskou scénu se vrátil i v roce 1926.

Roku 1929 následovaly další turné na seznamech různých skupin, mezi nimiž i soubor v čele s Manuelem Torre. V příštím roce vytvořil představení Luces de España s umělci La Niña de los Peines, Custodia Romero, Rafael Ortega Monje a Pastora Imperio.

Od počátku třicátých let se věnoval hlavně rodinným a soukromým fiestám. Během španělské občanské války se však fiesty skoro vytratily a Caracol se zasvětil divadlu.

Po skončení občanské války se zapojil do představení nazvaného Cuatro faraones spolu s umělci El Sevillano, Juanito Valderrama a Pepe Pinto, které střídal během sezóny se souborem Conchy Piquer.


Z působení v divadle se zrodily ony scénické obrazy; díla Caracolova "heterodoxního" ducha, který ho dovedl po boku tanečnice Loly Flores k maximálnímu projevu. Tito dva výjimeční umělci se setkali v roce 1943 a poprvé se spolu představili ve vystoupení Zambra.

Z této spolupráce vzešla i díla jako La niña de fuego nebo La salvaora. Vystupovali po celém Španělsku, počínaje Madridem, a spolu účinkovali i v různých filmech. A to až do roku 1951, kdy se Manolo a Lola odloučili prý kvůli miliónovému kontraktu, který jim nabídl Cesáreo González pro natáčení filmu v Americe. Zpěvák smlouvu přijmout nechtěl, ale tanečnice ano...

V těchto letech se Manolo Caracol stal nejpopulárnějším flamenkovým umělcem, zvláště díky svým zambras a jiným cantes, které interpretoval za doprovodu orchestru. A také vzhledem k rozšíření svých nahrávek, jenž se stávaly zárodkem nové autentické školy.

Zpěvák pokračoval ve tvorbě dalších vystoupeních a snažil se vytvořit novou uměleckou dvojici, ale již to nebylo takové jako předtím s Lolou Flores.

Po jednom turné po Americe s tanečnicí Pilar López, v roce 1951 uvedl nové dílo La copla nueva, ve kterém veřejnosti představil i svou, tehdy mladičkou, dceru Luisu Ortega (cantante a cantaora). Ve vystoupeních se svou dcerou účinkoval až do roku 1957.

Rozhodujícím obdobím v Caracolově umělecké kariéře byl rok 1958, a to vzhledem k vydání jeho diskografické antologie Historia del Cante s komentáři profesora Manuela García Matose a také díky turné po celé Latinské Americe, které se prodloužilo na tři roky. Při svém návratu ho na letišti Barajas přivítalo početné množství kolegů umělců a příznivců, jenž v rukou drželi transparenty.

V roce 1961 účinkoval v madridském divadle Calderón, kde při zvláštní příležitosti doprovázel zpěvem tanečnici Pilar López a kde také uvedl premiéru vystoupení La copla ha vuelto s Luisou Ortega a Arturem Pavónem.

Následující rok zpíval v madridském tablao Torres Bermejas ve skupině svých dětí.

1. března 1963 slavnostně otevřel v Madridu své tablao Los Canasteros, které oslňovala celá řada flamenkových umělců první kategorie, mezi nimiž například Carmen Casarrubios, Curra Jiménez, La Polaca, jeho dcera La Caracola, María Vargas, Trini España, La Perla de Cádiz, Gaspar de Utrera, Melchor de Marchena, Orillo, Paco Cepero a Terremoto de Jerez.

Od tohoto data se Caracolova umělecká dráha rozvíjela na jeho vlastní scéně a příležitostně vystupoval se členy rodiny při flamenkových fiestách, na některých festivalech a benefičních akcích.

V roce 1965 mu vzdali poctu v Málaze, kde během II Semana de Estudios Flamencos obdržel Medalla de Oro; a to za přítomnosti velkého počtu spisovatelů a umělců, mezi nimiž také Pastora Imperio a Pilar López.

Rok poté, v divadle Teatro Villamarta v Jerez de la Frontera, Junta Oficial de la XIX Fiesta de la Vendimia vyjádřila Caracolovi úctu předáním pamětní plakety z rukou zpěváka a flamenkologa Amóse Rodríguez Reye, který přede všemi vyzdvihl jeho umění a osobnost.

Ve stejném městě, ale o pár let později, roku 1969, mu byl předán Řád Tío Pepe de Oro, a v Madridu, během slavnostní večeře na jeho počest a opět za přítomnosti osobností literatury a umění, Řád Isabel la Católica.

V roce 1970 ho jmenovali Popular del diario Pueblo, dostalo se mu pocty v Seville, kde také účinkoval s velkým úspěchem a dále mu byl věnován Festival de Bornos. V roce 1972, když slavil padesát let umělecké dráhy, nahrál poslední album a zahrnul do něj i fandango na rozloučenou. V Chiclana de la Frontera mu byla roku 1973 věnována další pocta La fiesta El Pescado a la Teja.

Byl geniální zpěvákem, ale nepravidelným, jako ostatní umělci zpívající jen dle inspiračních impulsů. Téměř do všech stylů, které interpretoval, dal něco osobního a jedinečného; což vyvolávalo značné vášně mezi jeho příznivci a odpůrci. Kladl důraz na vlastní a osobitý charakter zpěvu.

"Nikoho jsem nekopíroval. Já vytvářel divadlo, já jsem vytvořil školu, a to, co zpívám je moje a nepodobám se nikomu. Špatné, dobré, pravidelné, horší...je Manolo Caracola. Moje škola je velmi...velmi neobvyklá. Dělal jsem velmi těžké věci....měl jsem u zpěvu piano a zpíval jsem La salvaora na konci cante por malagueñas..."

Caracolův zpěv byl tradiční, přesto měl i pověst heterodoxního zpěváka, jelikož dělal věci, které mu puristé zazlívali; zpěv za doprovodu piana nebo s orchestrem, které se dnes tolik provozují. On však svá hlediska vášnivě bránil a nikdy z nich neustoupil:

„Zpívat se může s orchestrem a zpívat se může s dudami! Může se zpívat se vším! S dudami, s houslemi, s flétnou...!“

Někteří odborníci se domnívají, že jeho myšlenky, se kterými se vracel k arte jondo by mohly téměř podnítit i jednu z teorií zpěvu:

„Já když zpívám, nevzpomínám si ani na Jerez, ani na Cádiz, ani na Trianu; nevzpomínám na nikoho. Pokouším se dělat písně polohlasně, jako když bolí... A to je ta hloubka. Protože zpěv nejsou výkřiky ani hluchota. Zpěv musí být jako intenzivní pohlazení, nepatrný štípanec...Kdo zpívá nahlas, ten není k ničemu...“

Manolo Caracol zemřel při automobilové nehodě 24. února 1973 v Madridu.

Caracolův pohřeb za přítomnosti různých autorit, umělců a příznivců jak z Madridu tak i ostatních koutů Španělska, připomínal velkou manifestaci bolesti.

Ve stejném roce jeho úmrtí mu byly na počest věnovány flamenkové festivaly v různých andaluských městech, mezi nimiž i Utrera a Granada. Dále mezinárodní kurzy pořádané institucí Cátedra de Flamencología v Jerez de la Frontera a také její Fiesta de la Bulería, a například v Mijas (Málaga) po něm byla pojmenována ulice.

V letošním roce vyšla u nakladatelství Almuzara biografická kniha o tomto zpěvákovi pod názvem Manolo Caracol Cante y pasión. Autorkou je Catalina León Benítez.

Zvukové ukázky:

Seguiriyas
Martinete
Soleares
Zambra

Video ukázky:

Soleá



Fandangos




Výběr z diskografie: