MORAÍTO CHICO

Velmi sympatický Moraíto Chico, téměř stále s úsměvem na tváři, je nejen další z mých nejoblíbenějších současných kytaristů, ale především již dlouhou dobu velkou osobností flamenkové kytary a jedním z nejžádanějších kytaristů pro doprovod ke zpěvu. U Moraíta by také bylo jednodušší vyjmenovat osobnosti flamenkového zpěvu, které dosud nedoprovázel, než ty, které doprovázel. Ať už na festivalech, recitálech, v tablaos, peñas, nebo na diskografické tvorbě.

-----------------------------------------------------------------

Flamenkový kytarista MORAÍTO CHICO, vlastním jménem MANUEL MORENO JUNQUERA, se narodil roku 1956 v Jerez de la Frontera (Cádiz), v populární čtvrti Santiago. Nepřímý odchovanec třetí generace tradiční jerezské školy, které dosáhl jen přirozenou cestou v rodinném prostředí.

Syn kytaristy Juana Morao a synovec kytaristy Manuela Morao. Moraíto je pokračovatelem nezaměnitelného jerezského toque a charakteristického herního stylu rodiny Los Morao, který se zakládá především na technice palce; jistým způsobem primitivní, avšak zcela ovládající všechna flamenková palos. Moraíto dokázal současně vnést do své hry i některé inovace moderního toque a osvěžit je „uleželým“a stále jerezským aire. Dnes jen velmi málo kytaristů hraje s takovým jerezským aire jako Moraíto.

Kariéru začal v roce 1966 na podnět svého strýce Manuela Morao (na fotce vlevo). Hrál v rámci jeho Jueves flamencos, které se staly odrazovým můstkem celé současné generace jerezských umělců.

V roce 1972 obdržel Premio Nacional de Guitarra Flamenca, udělovanou jerezskou Peña Los Cernícalos, a odstěhoval se do Madridu, kde pracoval v tablaos jako např. Los Canasteros či ve ventas jako Gato.

Poté, co se po letech vrátil do Jerezu, vyhrál v roce 1984 místní prestižní cenu Copa Jerez od Cátedra de Flamencología, a v roce 1986 podruhé cenu Premio Nacional de Guitarra Flamenca.

V roce 1990 účinkoval jako finalista na VI. ročníku festivalu Bienal de Sevilla, druhém a zároveň posledním, který byl věnován kytaře.

Začal dosahovat značné popularity jako kytarista na festivalech, na recitálech v peñas, v televizních programech, diskografii, doprovázejíc umělce jako La Macanita, Capullo de Jerez, El Torta, Rubichí...aj.

V roce 1992 nahrál jako sólista album pod názvem Morao y oro, u francouzského studia Auvidis, které věnovalo celou jednu kolekci pod názvem Flamenco Vivo jerezským umělcům. Zároveň také účinkoval v avantgardních projektech, např. svého krajana kytaristy a zpěváka jménem Diego Carrasco.

Od této doby se zvýšil počet jeho veřejných vystoupení a dnes je jedním z nejžádanějších kytaristů jako doprovod ke zpěvu, především pak samozřejmě jerezskými zpěváky.

V posledních letech tvoří také velice úspěšný tandem s neméně sympatickým umělcem José Mercé.

Osobnost tohoto jerezského umělce je vyzdvihována i kytaristy jako Vicente Amigo, který mu věnoval skladbu s následujícím textem: „Jsi čistší než vítr, který vane v Santiagu, a tvé ruce jsou dědictvím cikánského lidu.“

Zvukové ukázky:

Sevillanas z alba Morao y oro
Tangos z alba Morao,Morao
Soleá por Bulerías z alba Morao,Morao (zpěv Luis el Zambo)

Video ukázky:

Moraíto Chico... Bulerías



...a Antonio de la Malena...Seguiriyas



...a José Mercé...Alegrías



...a Juanito Villar...Soleá

Diskografie: alba Morao y oro a Morao,Morao

-----------------------------------------------------------------

Že se famózní jerezský kytarový klan Los Morao bude blýskat na flamenkovém panoramatu ještě asi dlouho, je zcela evidentní. Moraíto je otcem kytaristy Diego del Morao (*1979), který se stal již jedním z nejžádanějších současných kytaristů pro doprovod ke zpěvu, a kterého angažoval např. i sám Paco de Lucía na nahrání alba zpěvačky La Tana; a Moraíto je také strýcem mladého, nadějného kytaristy Pepe del Morao (*1986), kterého je možné slyšet např. na dvojalbu Nueva frontera del cante de Jerez.

(Diego del Morao, Pepe del Morao)

Se fue/ zemřel MORAÍTO CHICO

Entrevista a José María Velázquez-Gaztelu

Rozhovor zveřejněn v českém jazyce na Flamenco.cz

La entrevista a José María Velázquez-Gaztelu publicada en la lengua checa en Flamenco.cz

Hace algunos años se publicó la colección "Rito y Geografía del Cante" en vídeo, y ahora se vuelve a editar en el formato de dvd. No negaré mi gran entusiasmo por esta colección, de la cual usted es uno de sus autores y también el guía principal. Yo creo, sin embargo, que ahora posee esencialmente un interés más profundo. ¿Cuál era el impulso principal para su recuperación?

Rito y Geografía del Cante, una producción de Televisión Española, son cien programas, de media hora cada uno, que se rodaron y se emitieron a principios de los años setenta. En 1997, una empresa de Murcia, Alga Editores, compró a Televisión Española los derechos para comercializar Rito en cintas de vídeo. La edición fue pésima, incompleta, sin restaurar y sin documentar, incluso manipulando trozos de película sin respetar el original.

Durante varios años estuve hablando con Televisión para intentar convencerla de que Rito era un trabajo de gran valor documental, musical, histórico y antropológico, y que era necesario hacer una edición digna, restaurada y documentada.

Al fin me hicieron caso y llegaron a un acuerdo con otra empresa, Círculo Digital, a la que le vendieron los derechos de comercialización. Dicha empresa, con la aceptación de Televisión, me nombró director de la nueva colección, para la que también he escrito los textos y he llevado a cabo la investigación. Hasta ahora se han publicado 18 volúmenes con 18 libretos de 72 páginas cada uno, conteniendo cada volumen cuatro programas con sus respectivas presentaciones.


Me parece que el flamenco de hoy está ya demasiado comercializado. Y por eso creo que desde los productos disponibiles en los ultimos años lo debería ser principalmente su colección, que un extranjero tendría que conocerla en primer lugar y primeramente que todo. En mi opinión esta colección hace ver muy bien lo que es el flamenco genuino y único. ¿Nos puede decir todos los aspectos que se ven en la colección y que dicen que el flamenco es mucho más que un arte o un género musical?

En el caso de Rito, pienso que es algo más que un arte o un género musical, porque asimismo puede mirarse como un estudio antropológico de una época: la forma de vivir de la gente, sus casas, sus relaciones sociales y familiares, su actitud ante la vida, la disposición de los pueblos y ciudades, los elementos arquitectónicos. También habría que tener en cuenta los aspectos socioeconómicos que se manifiestan en Rito, si observamos la manera de vestir de algunas personas o la estructura de los barrios marginales y los pueblos. En fin, que aparte de la música y de los elementos artísticos, existen otros que también configuran y forman parte de Rito.


He notado que entre los flamencólogos y estudiosos del flamenco hay algunas discrepancias, como las que se refieren, por ejemplo, a la división del cante en grande y chico. Yo me sumo con los que no están de acuerdo con esa división. ¿Cual es su opinión sobre este tema polémico?

Todo este asunto tiene su origen en un libro del escritor y periodista José Carlos de Luna, que publicó "De cante grande y cante chico", en el que hacía una división entre estilos que él consideraba de más grandeza artística y otros de menos. Sus teorías ya han sido superadas y, hoy en día, no se tiene en cuenta dicha división.

¿De qué año es ese libro?

"De cante grande y cante chico", de José Carlos de Luna, se publicó en 1942. La Asociación de Amigos del Libro Antiguo hizo una reedición en 2000 con la colaboración de la Bienal de Sevilla.*

(* nota: la primera edición en 1926 y la última en 2007)

Quizá el libro sobre el flamenco más conocido en los países extranjeros y del que los extranjeros toman probablemente la mayor parte de las informaciones, es del escritor norteamericano D.E. Pohren. ¿Además de esa división, hay en este libro otras teorías hoy relativamente superadas?

Don E. Pohren publicó "The Art of Flamenco" en 1962, un libro del que se hicieron cinco ediciones en inglés, la última revisada. En 1970 se publicó una versión en castellano, ya agotada. Es un libro que no conozco, pero que, en su día, tuvo una considerable difusión, sobre todo en EEUU. Desde entonces, han cambiado mucho los criterios que se han utilizado para publicar libros sobre flamenco. Ahora son más científicos, con investigaciones serias y sólidamente documentados.

Federico García Lorca, Manuel Machado, Rafael Alberti, José Luis Tejada... Los poetas importantes, especialmente, son Lorca y Alberti, de los que los cantaores interpretan sus poemas, mientras Manuel Machado y José Luis Tejada escribieron también las letras directamente para el flamenco. ¿Puede citarnos otros nombres importantes en el cante flamenco entre poetas y autores de las letras del pasado y de hoy?

Existe un amplio y rico patrimonio de letras flamencas que podemos llamar populares o tradicionales, es decir, aquellas de las que no se conoce su autor. Son letras antiguas, muchas de ellas transmitidas por cantaores que en el siglo XIX tuvieron relación con escritores y estudiosos, como es el caso de las letras que el cantaor Juanelo dictó a Antonio Machado y Álvarez, padre de Antonio y Manuel Machado, y que fueron publicadas en 1881 en un libro titulado "Cantes flamencos. Recogidos y anotados por Antonio Machado y Álvarez (Demófilo)".

Además de Manuel Machado y José Luis Tejada, como usted señala, otros poetas y cantaores escribieron y escriben letras para ser cantadas. Entre los cantaores, Fernando el de Triana, José Cepero, Pepe Pinto, Antonio Mairena, Manuel Gerena o José de la Tomasa; entre los poetas actuales, Francisco Moreno Galván, Antonio Murciano, José Luis Rodríguez Ojeda, Caballero Bonald, José Luis Ortiz Nuevo etc.

Hoy en día, y desde hace algún tiempo, los cantaores están comenzando a interpretar, no letras escritas expresamente para ser cantadas, sino textos de poetas y escritores: García Márquez, Pessoa, Cernuda, Picasso, Juan Ramón Jiménez, Ángel González, José Hierro, etc., aunque otros cantaores aún siguen acudiendo a la obra de algunos poetas más fáciles de adaptar a las estructuras flamencas: los hermanos Machado, Lorca, Alberti o Bergamín. También hay muchos que siguen utilizando letras populares o tradicionales.

Me gustaría que me hablara también de Camarón. ¿Sigue siendo un emblema mundial del flamenco? ¿16 años después de su muerte, cree que tiene el sitio que merece en la historia del flamenco?

Sobre Camarón se ha hablado y escrito mucho. Bajo mi punto de vista fue un cantaor que apareció en el panorama flamenco aportando un sonido nuevo y unas formas expresivas originales, cuando, precisamente, esos factores eran más necesarios. Particularmente, el que más me llega es ese Camarón fresco, personal, de arrebatadora entidad artística. Es decir, el Camarón de la primera época.

Cuando se habla de la segunda mitad del XX siglo, salvo a Camaron, no se pueden olvidar otros dos de los más grandes o genios del cante: Antonio Mairena y Manolo Caracol, que en más son de la misma generación. ¿Qué motivo principal era para otorgar la Llave de Oro a Antonio Mairena y no a Manolo Caracol?

Antonio Mairena inicia su escalada profesional cuando se le otorgó en 1962 la Llave de Oro del Cante, un galardón sin importancia que él supo revalorizar y otorgarle una dimensión que nunca antes había tenido. Por aquel entonces, su obra comenzaba a detentar un peso y su influencia mediática era considerable, respaldado por un grupo de intelectuales cordobeses.


Era el momento de Antonio Mairena, como anteriormente lo había sido de Marchena, Caracol o Valderrama. Mairena lo aprovechó, activando todas sus influencias y utilizando su habilidad y poder para convocar a su alrededor un buen número de incondicionales. La calidad artística de Mairena para merecer ese premio era incuestionable, pero también políticamente supo moverse con inteligencia.

Usted ha vivido una época inicial esplendorosa del flamenco y vive ahora el momento actual... ¿Cómo, comparativamente, ve el flamenco de hoy en relación al del tercer cuarto del siglo XX?

Cada época tiene sus características. Cuando se analiza un periodo determinado siempre hay que tener en cuenta tres factores esenciales: tiempo, lugar y gente. Yo he vivido varias épocas que, según mi criterio, son fundamentales en el desarrollo del flamenco. Ésta también lo es. No se puede decir que una sea mejor ni peor que otra. Convendría analizar cualquier tiempo según sus circunstancias sociopolíticas, culturales, históricas, económicas, etc.

Yo tomo los cursos de baile casi 4 años y solo desde hace un año me intereso por el cante. Y he llegado a la conclusión de que sin el conocimiento del cante uno no puede entender bien el flamenco, ni la guitarra, ni el baile... Quizá sea este un hecho que, me parece, los extranjeros ignoran. ¿Puede explicarnos - a los extranjeros - la importancia del cante?

Las grandes figuras de la guitarra y el baile son, ante todo, aficionados al cante. En el cante está la base del flamenco. Su conocimiento es fundamental. Una persona puede tener nociones de baile y de guitarra, pero no es posible desarrollarlas sin descubrir antes los secretos del cante, sus estructuras rítmicas y sus diseños melódicos. En el cante están los cimientos del arte flamenco.


Tengo la sensación de que este hecho lo ignoran también muchos, o algunos de los mismos artistas españoles. Quizá sobre todo los jóvenes, la gente del baile y de la guitarra... ¿Qué respeto al cante hay actualmente en Andalucía, o en toda la España, de parte de los artistas profesionales?

Un buen profesional es el que conoce a fondo el cante flamenco en todas sus variantes y estilos. Un mal profesional es el que lo desconoce. Hoy en día, cualquiera tiene a su alcance los medios audiovisuales y literarios para adquirir el conocimiento necesario, así como la posibilidad de hablar con personas mayores, artistas y aficionados, que le transmitan sus experiencias.

¿Qué importancia concede al conocimiento de la lengua española, respectivamente del dialecto andaluz, en la relación a „los extranjeros y el flamenco“?

El flamenco tiene su origen en Andalucía, por lo tanto, el conocer el castellano y más concretamente el dialecto andaluz, ayuda a comprenderlo mejor.

¿Considera el flamenco que su difusión en el extranjero es importante?


Es fundamental que el flamenco se muestre más allá de nuestras fronteras. Esto ya ocurría en el siglo XIX. Y es fundamental por varias razones: porque tiene más aceptación fuera que dentro de España, porque hay más posibilidad de trabajo y porque existe una sensibilidad especial para apreciarlo.



Mi gran agradecimiento a José María Velázquez-Gaztelu por la entrevista.

MANOLO CARACOL

„Zpívat se může se vším!“
Manolo Caracol

Takový byl názor jednoho z největších géniů flamenkového zpěvu dvacátého století. Já osobně upřednostňuji jako doprovod ke zpěvu jen kytaru, palmas a jaleo. Určitě však nemohu popřít, že by se mi nelíbilo, jak zpíval. Caracolova interpretace tradičního zpěvu mi připadá naprosto fenomenální, fantastická. Všechny styly, které mám možnost slyšet na jeho diskografické tvorbě, prezentuje s absolutním mistrovstvím. Od Tonás, Seguiriyas, Soleares, přes Tientos, Fandangos, Saetas...až po Bulerías a jiné. Ani Caracolovy Zambras s celým orchestrem určitě nic nezmění na mém respektu, uznání a obdivu k umění tohoto zpěváka.
Člověk může ve flamenku „přeskočit“ mnoho jiných zpěváků, ale jak jsem pochopila, Manolo Caracol se vynechat nemůže. Možná by bylo správnější i říct nesmí. Význam Caracola v historii flamenkového zpěvu je nepochybný. Manolo Caracol se stal předmětem přednášek mnoha odborníků a znalost jeho zpěvu, jeho nahrávek, je pro mne dnes samozřejmostí a nevyhnutelnou věcí.

---------------------------------------------------

Flamenkový zpěvák MANOLO CARACOL, vlastním jménem MANUEL ORTEGA JUÁREZ, se narodil 7.7.1909 v Seville v ulici Lumbreras č. 10, blízko Alameda de Hércules. Byl posledním géniem pohádkové a nejrozsáhlejší cikánské dynastie, která dala flamenku a koridě jména legendárních postav.

„Se zpěvem se člověk narodí...“ říkával „...avšak poté se musí zdokonalovat, aby člověk dospěl k vlastnímu spiritu. Je potřeba žít v prostředí, které oplývá zpěvem a od ostatních se učit to dobré."

Caracol žil zpěvem neustále a velice intenzivně.

„Mládenci a umělci, kteří v noci obešli již všechny ostatní lokály v okolí, zašli ještě do Alameda de Hércules, kde flám dokončovali. Pojídali lívance a pili kořalku. Jako můj otec, který byl také umělcem a chodil s nimi. A když já ráno chodíval do školy, potkával jsem je... Někdy mne zavolal otec, a jindy jsem se k nim přibližoval já sám. Zůstával jsem jako přibitý ke sloupu a poslouchal jejich zpěv.“

Manolito Ortega triumfoval již jako malý kluk v roce 1922 na granadském Concurso de Cante Jondo; organizovaném Federikem Garcíou Lorkou a Manuelem de Fallou, v němž členy poroty byli i Don Antonio Chacón, Manuel Torre a Niña de los Peines.

Tehdy mu bylo necelých třináct let. Malý zpěvák, kterého od této doby začali přezdívat Niño de Caracol, poprvé přijel do Granady a hned vyhrál první cenu - tisíc peset – kterou sdílel ještě s jedním starším zpěvákem jménem El Tenazas de Morón.

Ihned ho angažovali na některá vystoupení. Prezentoval se ve svém rodném městě, kde alternoval s tímtéž El Tenazas v divadle Reina Victoria. A poté vystupoval i v jiných španělských městech a po měsíci se vrátil zase zpět do tohoto divadla, aby zpíval po boku Dona Antonia Chacóna. Ve stejném období debutoval také v madridském divadle Centro. Následující rok realizoval turné po celém Španělsku spolu s umělci Don Antonio Chacón, Manuel Torre, El Gloria, Manuel Centeno a jinými předními postavami flamenkového zpěvu oné epochy.

V roce 1925 pokračoval v cestách po Španělsku a zpíval na pěveckém konkurzu v Madridu v divadle Pavón ve společnosti umělců jako Niña de los Peines, Pepe Marchena, El Cojo de Málaga a dalších významných interpretů. Na tuto madridskou scénu se vrátil i v roce 1926.

Roku 1929 následovaly další turné na seznamech různých skupin, mezi nimiž i soubor v čele s Manuelem Torre. V příštím roce vytvořil představení Luces de España s umělci La Niña de los Peines, Custodia Romero, Rafael Ortega Monje a Pastora Imperio.

Od počátku třicátých let se věnoval hlavně rodinným a soukromým fiestám. Během španělské občanské války se však fiesty skoro vytratily a Caracol se zasvětil divadlu.

Po skončení občanské války se zapojil do představení nazvaného Cuatro faraones spolu s umělci El Sevillano, Juanito Valderrama a Pepe Pinto, které střídal během sezóny se souborem Conchy Piquer.


Z působení v divadle se zrodily ony scénické obrazy; díla Caracolova "heterodoxního" ducha, který ho dovedl po boku tanečnice Loly Flores k maximálnímu projevu. Tito dva výjimeční umělci se setkali v roce 1943 a poprvé se spolu představili ve vystoupení Zambra.

Z této spolupráce vzešla i díla jako La niña de fuego nebo La salvaora. Vystupovali po celém Španělsku, počínaje Madridem, a spolu účinkovali i v různých filmech. A to až do roku 1951, kdy se Manolo a Lola odloučili prý kvůli miliónovému kontraktu, který jim nabídl Cesáreo González pro natáčení filmu v Americe. Zpěvák smlouvu přijmout nechtěl, ale tanečnice ano...

V těchto letech se Manolo Caracol stal nejpopulárnějším flamenkovým umělcem, zvláště díky svým zambras a jiným cantes, které interpretoval za doprovodu orchestru. A také vzhledem k rozšíření svých nahrávek, jenž se stávaly zárodkem nové autentické školy.

Zpěvák pokračoval ve tvorbě dalších vystoupeních a snažil se vytvořit novou uměleckou dvojici, ale již to nebylo takové jako předtím s Lolou Flores.

Po jednom turné po Americe s tanečnicí Pilar López, v roce 1951 uvedl nové dílo La copla nueva, ve kterém veřejnosti představil i svou, tehdy mladičkou, dceru Luisu Ortega (cantante a cantaora). Ve vystoupeních se svou dcerou účinkoval až do roku 1957.

Rozhodujícím obdobím v Caracolově umělecké kariéře byl rok 1958, a to vzhledem k vydání jeho diskografické antologie Historia del Cante s komentáři profesora Manuela García Matose a také díky turné po celé Latinské Americe, které se prodloužilo na tři roky. Při svém návratu ho na letišti Barajas přivítalo početné množství kolegů umělců a příznivců, jenž v rukou drželi transparenty.

V roce 1961 účinkoval v madridském divadle Calderón, kde při zvláštní příležitosti doprovázel zpěvem tanečnici Pilar López a kde také uvedl premiéru vystoupení La copla ha vuelto s Luisou Ortega a Arturem Pavónem.

Následující rok zpíval v madridském tablao Torres Bermejas ve skupině svých dětí.

1. března 1963 slavnostně otevřel v Madridu své tablao Los Canasteros, které oslňovala celá řada flamenkových umělců první kategorie, mezi nimiž například Carmen Casarrubios, Curra Jiménez, La Polaca, jeho dcera La Caracola, María Vargas, Trini España, La Perla de Cádiz, Gaspar de Utrera, Melchor de Marchena, Orillo, Paco Cepero a Terremoto de Jerez.

Od tohoto data se Caracolova umělecká dráha rozvíjela na jeho vlastní scéně a příležitostně vystupoval se členy rodiny při flamenkových fiestách, na některých festivalech a benefičních akcích.

V roce 1965 mu vzdali poctu v Málaze, kde během II Semana de Estudios Flamencos obdržel Medalla de Oro; a to za přítomnosti velkého počtu spisovatelů a umělců, mezi nimiž také Pastora Imperio a Pilar López.

Rok poté, v divadle Teatro Villamarta v Jerez de la Frontera, Junta Oficial de la XIX Fiesta de la Vendimia vyjádřila Caracolovi úctu předáním pamětní plakety z rukou zpěváka a flamenkologa Amóse Rodríguez Reye, který přede všemi vyzdvihl jeho umění a osobnost.

Ve stejném městě, ale o pár let později, roku 1969, mu byl předán Řád Tío Pepe de Oro, a v Madridu, během slavnostní večeře na jeho počest a opět za přítomnosti osobností literatury a umění, Řád Isabel la Católica.

V roce 1970 ho jmenovali Popular del diario Pueblo, dostalo se mu pocty v Seville, kde také účinkoval s velkým úspěchem a dále mu byl věnován Festival de Bornos. V roce 1972, když slavil padesát let umělecké dráhy, nahrál poslední album a zahrnul do něj i fandango na rozloučenou. V Chiclana de la Frontera mu byla roku 1973 věnována další pocta La fiesta El Pescado a la Teja.

Byl geniální zpěvákem, ale nepravidelným, jako ostatní umělci zpívající jen dle inspiračních impulsů. Téměř do všech stylů, které interpretoval, dal něco osobního a jedinečného; což vyvolávalo značné vášně mezi jeho příznivci a odpůrci. Kladl důraz na vlastní a osobitý charakter zpěvu.

"Nikoho jsem nekopíroval. Já vytvářel divadlo, já jsem vytvořil školu, a to, co zpívám je moje a nepodobám se nikomu. Špatné, dobré, pravidelné, horší...je Manolo Caracola. Moje škola je velmi...velmi neobvyklá. Dělal jsem velmi těžké věci....měl jsem u zpěvu piano a zpíval jsem La salvaora na konci cante por malagueñas..."

Caracolův zpěv byl tradiční, přesto měl i pověst heterodoxního zpěváka, jelikož dělal věci, které mu puristé zazlívali; zpěv za doprovodu piana nebo s orchestrem, které se dnes tolik provozují. On však svá hlediska vášnivě bránil a nikdy z nich neustoupil:

„Zpívat se může s orchestrem a zpívat se může s dudami! Může se zpívat se vším! S dudami, s houslemi, s flétnou...!“

Někteří odborníci se domnívají, že jeho myšlenky, se kterými se vracel k arte jondo by mohly téměř podnítit i jednu z teorií zpěvu:

„Já když zpívám, nevzpomínám si ani na Jerez, ani na Cádiz, ani na Trianu; nevzpomínám na nikoho. Pokouším se dělat písně polohlasně, jako když bolí... A to je ta hloubka. Protože zpěv nejsou výkřiky ani hluchota. Zpěv musí být jako intenzivní pohlazení, nepatrný štípanec...Kdo zpívá nahlas, ten není k ničemu...“

Manolo Caracol zemřel při automobilové nehodě 24. února 1973 v Madridu.

Caracolův pohřeb za přítomnosti různých autorit, umělců a příznivců jak z Madridu tak i ostatních koutů Španělska, připomínal velkou manifestaci bolesti.

Ve stejném roce jeho úmrtí mu byly na počest věnovány flamenkové festivaly v různých andaluských městech, mezi nimiž i Utrera a Granada. Dále mezinárodní kurzy pořádané institucí Cátedra de Flamencología v Jerez de la Frontera a také její Fiesta de la Bulería, a například v Mijas (Málaga) po něm byla pojmenována ulice.

V letošním roce vyšla u nakladatelství Almuzara biografická kniha o tomto zpěvákovi pod názvem Manolo Caracol Cante y pasión. Autorkou je Catalina León Benítez.

Zvukové ukázky:

Seguiriyas
Martinete
Soleares
Zambra

Video ukázky:

Soleá



Fandangos




Výběr z diskografie: