MANOLO VARGAS

Cikánský flamenkový zpěvák MANOLO VARGAS, vlastním jménem MANUEL VARGAS GÓMEZ, se narodil v Cádizu v roce 1907.

V raném mládí chtěl být torerem, ale nakonec se stal zpěvákem. Ačkoliv se o něm píše jen málo, oproti jiným umělcům, flamenku již zasvěcení lidé znají jeho jméno velice dobře a těm budoucím příznivcům by taktéž nemělo uniknout.

Manolo Vargas je v historii flamenka jednou z legend a pých cádizského zpěvu. Byl jedním z nejlepších představitelů cádizských cantes; ještě přesněji řečeno interpretoval výhradně cantes typická pro město Cádiz a jeho okolí. Pro některé odborníky byl dokonce i tím vůbec jejich nejlepším interpretem.

Jeho pěvecké začátky byly spojeny jak jinak než s rodným městem. V roce 1952 získal cenu za cante por Alegrías na místním pěveckém konkurzu, a následující rok obdržel další cenu na jedné z andaluských soutěží.

Byl členem různých skupin význačných umělců, s nimiž vystupoval po celém Španělsku a v mnoha zahraničních zemích. V roce 1956 pobýval také např. v Mexiku, kde mu jedna z místních peñas flamencas vyjádřila poctu.

(na fotce zleva Manolo Vargas, Niña de los Peines, Pericón de Cádiz)

Po svém návratu se začlenil do madridského tablao Zambra, ve kterém působil mnoho let po boku umělců jakými byli zpěváci např. Juan Varea či Pericón de Cádiz, a další velcí mistři. Jako člen madridského tablao se zúčastnil turné po celém světě, především se zpěvákem Pericónem de Cádiz.


Relativně brzy se však musel stáhnout ze scén kvůli zdravotním problémům. Jeho poslední veřejná vystoupení se konala v madridském tablao Villa Rosa.

Manolo Vargas, velký mistr a představitel čistě tradičního flamenka, zanechal nahrávky u prvních národních i mezinárodních nahrávacích studií. Zemřel v Madridu roku 1970. Ve stejném roce mu Cátedra de Flamencología y Estudios Folklóricos Andaluces udělila Premio nacional de cante.

V roce 1973 během kulturního týdne Alcances v Cádizu mu byla vyjádřena další pocta.


Zvukové ukázky:

Bulerías
Malagueña de El Mellizo
Siguiriyas

Rozhovor se zpěvákem El Lebrijano

Una elección de la entrevista con el cantaor Juan Peña El Lebrijano publicada en paginas Deflamenco.com

Výběr z rozhovoru se zpěvákem El Lebrijano pro Deflamenco.com (autor: Gonzalo Montaño Peña)

Během předávání ceny „Demófilo” jsi řekl, že některá tvá díla byla považována za bláznovství a postupem času byla uznána. Jak jsi prožíval oné chvíle?

To je pravda. Podívej se, když jsem nahrál „La palabra de Dios a un gitano“, lidé mě občas vypískali, protože jsem tam dal symfonický orchestr, to bylo v roce 1971, a tehdy to vypadalo jako “žert“. Poté se mi to stalo znova, když jsem udělal album s Araby “Encuentros” a “Ven y Sígueme” s Manolo Sanlúcarem a Rocío Jurado, “Casablanca” nebo “Lágrimas de Cera”… koneckonců, tyhle věci patří k umění, děly se a dějí pořád.

Ale když jsi přišel se svým dílem a lidé se stavěli proti, jak ses cítil?

Já nevěděl proč, nechápal jsem to, ale lidé byli tolik proti, že jsem měl období, kdy mě neangažovali na žádný festival, protože podle nich jsem zradil bůhvíco. Časem tato díla uznali a já měl radost, že jsem udělal to, co jsem cítil, a že jsem nezůstal u přemýšlení, jestli tak či onak.

Ve tvé kariéře se setkáváme s alby jako “Persecución” nebo s dílem o vymáhání lidských práv a proti Pinochetově diktatuře. Považuješ se za umělce s politickým uvědoměním?

Já se domnívám, že my umělci musíme podporovat menšiny. Kromě jiného také protože my sami jsme jejich součástí a počítáme s nějakou výsadní tribunou, abychom mohli sdělovat věci. Ačkoliv zpíváme pro celý svět, měli bychom zůstávat s těmi nejslabšími.

Je nemálo lidí, kteří tvrdí, že to vypadá, že současný zpěv nemá jasno v tom, kam až jít. Co nyní postrádá El Lebrijano?

Postrádám tu flamenkový zpěv, protože občas se mi zdá, že se zpívá něco jiného. Připadá mi, že mnozí z těch, jenž zpívají dnes, nemají ani ponětí, jak zpíval Antonio Mairena, ani Niña de los Peines nebo Caracol. Dokonce nemají ani pěvecké cítění, jen se věnují zpěvu a jestli album má či nemá úspěch, používajíc jen hlasu, zatímco ke zpěvu je potřeba mít hlas, hlavu a srdce; oni používají systém “chaconero”, který říká, že pro zpěv je zapotřebí mít hlas, hlas a hlas; avšak tohle se mi nezdá dostačující, abyste publikum dojali.


Znáš novou vlnu zpěváků? Jak ti to dělají?

Někteří mladí jsou v Jerezu, Utreře, Lebrije a v dalších oblastech, ze kterých přicházejí s nasazením, ale jestli se domnívají, že již znají všechno, pak zůstanou ztraceni. Je potřeba poslouchat mistry stále dokola a dokola. Studovat a studovat, jelikož pozor, mně je 67 let a ještě mi dělá potíže porozumět tajemstvím flamenkového zpěvu.

Co je poslední věcí, kterou jsi na zpěvu objevil?

Že je velmi delikátní a že není tak jednoduché fúzovat ho. Musíš ho znát velmi dobře, aby ses mohl touto cestou vydat.

Celý život jsi procestoval a pobýval s tolika lidmi, kteří, předpokládám, že tě něčím poznamenali. Co El Lebrijano zachovává z Lebriji?

Z Lebriji uchovávám mnoho věcí, rytmus, zážitky z domova, který byl přirozenou konzervatoří, kde mistrovské lekce dávali ti největší z oné epochy....hodně věcí. Jistým způsobem vzpomínám na zpěv mé matky La Perraty. Také na Pastoru, kterou jsem hluboce obdivoval a která mě tolik naučila; na Mairenu, na mého strýce Perrateho, Borrika....Od všech jsem se něco naučil, ale poté jsem šel svou cestou, zpívám po svém, zpěvu dávám vlastní odstín.

Jaké příští překvapení nám El Lebrijano skrývá?

Uvažuji o tom, že bych začal koncem příštího roku nahrávat, ale ještě nesmím nic prozradit.

Mnoho příznivců žádá po El Lebrijanovi, aby se vrátil ke zpěvu plně ortodoxnímu. Přemýšlíš o nahrání něčeho takového?

Já vím a myslím na to. Až budu nahrávat tohle příští album, určitě tam dám nějakou Soleá a Siguiriyas, aby zůstali klidní a nedělali si starosti.

Jsou lidé, kteří se domnívají, že to není už ten stejný El Lebrijano, že jeho hlas už není takový, jaký býval. Co si o tom myslíš?

Že mají pravdu. Je mi 67 let, začal jsem zpívat v sedmnácti. Jak mohu mít stejný hlas, jako když mi bylo čtyřicet? Mám hlas jaký mám, ale nicméně mám mnohem více zkušeností a dospěl jsem ke střídmosti a pěvecké kategorii. Zmírnit se, vokalizovat, zrychlit a zpomalit tempo, to člověk neumí, když je mu 35 let, tohle se dělá, až když máš o zpěvu velmi hluboké znalosti. Pozor, já studuji a cvičím každý den, protože ještě nejsem připravený na to, že „mi plivnou do tváře“ (že mě překonají). Až se tu objeví někdo, kdo bude zpívat lépe než já, tak zpěvu nechám. (smích) To byl vtip.

Co je nejlepší na tom být umělcem?

Být umělcem je kruté a zároveň úžasné. V mém případě, to nejlepší je, když večer zpíváš dobře a potom se uložíš do postele a říkáš si „Jak dobře jsem to dneska zpíval!“. Cítíš se plně uspokojen.

A nejhorší?
Když zpíváš špatně a nemůžeš spát celou noc.

MANUEL SOTO SORDERA

Cikánský zpěvák MANUEL SOTO SORDERA z Jerez de la Frontera (1927 –2001), celým jménem MANUEL SOTO MONJE, byl jedním z velkých mistrů jerezského zpěvu a patriarchou klanu, do kterého patří jeho synové Vicente, Enrique a José, zpěváci, a Manuel, excelentní palmero a svérázný jaleador, dále ze synovců José Mercé, a bratři Luis, Joaquín a Enrique el Zambo, všichni zpěváci.

Manuel pocházel z proslulé rodiny s historickými jmény ve flamenku, které se pojí k devatenáctému století: Paco la Luz, La Serrana, La Sordita či Tío José de Paula. Zpočátku, jako mnoho jiných jerezských umělců, pracoval jako sezónní dělník na statcích poblíž Jerezu.

V osmnácti letech vyhrál cenu za saetas, a od té doby začal vystupovat na soukromých fiestách, které se pořádaly ve ventas v okolí Jerezu.

Manuel Soto Sordera účinkoval v tablaos v Seville a Cádizu, a se skupinou tanečnice Maríi Rosa procestoval několik evropských, asijských a amerických států.

Poté, co se usadil v Madridu, se stal pravidelným zpěvákem v tablaos El Duende, Los Canasteros a Las Brujas, pořádal recitály v kulturních centrech a nahrál svá první alba.

Manuel Soto Sordera disponoval širokým a pestrým repertoárem a zachoval některé flamenkové formy rodinné tradice, tak jako krátká soleares de Frijones, ze kterých udělal význačnou verzi, a fandangos de El Gloria.

Poslední léta svého života strávil ve svém kraji, kde, coby ušlechtilý a galantní člověk, byl vždy příkladem dokonalého umělce, všemi obdivovaného a respektovaného.

Obdržel ceny např. Premio Nacional de Cante de Cátedra de Flamencología, Copa Jerez a Galardón Flamenco Calle de Alcalá del Festival de Madrid.


Zdroj/Fuente de info: J.M.Velázquez-Gaztelu, Rito y Geografía del Cante

Zvukové ukázky:

Perdona si te hice daño (Fandangos z alba Maestros del cante)

Las fatigas del querer (Tangos z alba Maestros del cante)

Video ukázky:

...Paco Cepero...Bulerías



...Paco Cepero...Tientos-Tangos



... Moraíto Chico, José Soto "Sorderita", Vicente a Enrique Soto, José Mercé...Bulerías



Pozn: Členové klanu Los Sordera - Vicente Soto, Enrique Soto, José Mercé, Luis el Zambo...atd. - patří k pěveckým špičkám v současném flamenku. Někteří z nich, jako Vicente nebo José Mercé, jsou umělci již s velmi rozsáhlou diskografií. José Soto "Sorderita" je navíc kytarista, skladatel a zakladatel skupiny Ketama. Po boku takového mistra, jakým byl Manuel Soto Sordera (nebo jen "El Sordera"), se všichni samozřejmě stali výtečnými znalci tradičního zpěvu, ačkoliv někdo se mu dnes věnuje více, jiný méně.

Synové - Vicente, Enrique a José Soto "Sorderita" - také věnovali svému otci album s příhodným názvem: A un patriarca

Arte y Pureza (CZ-ES)

Čím více čtu v knihách, časopisech, na internetu...atd. o rozborech či popisech zpěvu, ať už se jedná o jednotlivé styly, o jejich dělení, nebo o zpěv z té či oné zóny, tím více si říkám, že nejlepším způsobem „studia“ flamenka je prostě poslech a zase jen poslech. A myslím si tedy, že užitečnější je uvádět konkrétní příklady.

Když nepočítám rekompilace starších alb, tak „nových“ cédéček jako je zpěváka přezdívaného El Funi, vychází v posledních letech ve srovnání s ostatním výběrem skutečně poskrovnu. O to více se z nich stávají „poklady“ v současném flamenku...Nebo alespoň mými určitě.

Jak říká například o etapách flamenka José María v rozhovoru: „Nemohu říci, že by jedna byla lepší nebo horší než ta druhá...“, ano, v každé epoše bylo totiž vždy něco dobrého a něco špatného. A je jasné, že tohle platí i dnes. Jsou zde dobří zpěváci i ti horší, je zde hodnotná diskografie i ta méně kvalitní...A zpěvák cikánského původu Miguel el Funi (*5.2.1939) patří určitě k tomu dobrému, co v této epoše je. Miguel el Funi je živou legendou a jedním z posledních aktivních reprezentantů zlaté éry flamenka.

Z jedné strany jsem slyšela o tom, jak sami zpěváci chtějí dělat alba spíše s moderním než s tradičním flamenkem, a z druhé zase, že kolikrát jsou bohužel „nuceni“ poslouchat producenty, jelikož disky s moderním flamenkem jdou samozřejmě více na odbyt.

Jsem moc ráda, že Miguel el Funi zůstal takovým, jakým vždy byl, a nenechal se ani na své poslední diskografické tvorbě nikým a ničím ovlivnit. A tak jeho relativně stále nové album "Aires gitanos", vydané v roce 2007, mohu doporučit i jako skvělý příklad zpěvu charakteristického pro oblast Lebriji a Utrery, a také pro legendární klan Los Pinini, ze kterého pochází. A jako příklad „Arte y Pureza“; disku plném umění a tradice, na kterém zajisté nechybí cantes jako Martinete, Seguiriya, Soleá či Bulerías, ani styly osobní. Když se poslouchá nějaké flamenkové album, měl by se brát na vědomí také věk zpěváků. El Funimu bylo již 68 let, když toto album nahrával. Většinu textů si složil sám El Funi. Balení obsahuje i krátké dvd s rozhovorem, zpěvem a se záběry po městech Lebrija a Utrera.

-----------------------------------------------------------

Leyendo siempre más en los libros, revistas, en internet... sobre los análisis o descripciones del cante, se trate de los estilos singulares o su división, que del cante de esa o de otra zona, siempre me digo que el modo mejor del „estudio“ del flamenco es simplemente solo y exclusivamente su audición. Y por eso pienso que más útil es dar los ejemplos concretos.

Sin contar las recopilaciones de discos más viejos, los discos „nuevos“ del tipo como los del cantaor apodado El Funi, se publican en los ultimos años, en comparación con otros en mercado, de verdad escasamente. Y por eso más se convierten en los „tesoros“ en flamenco actual....O, al menos, en mis tesoros ciertamente.

Como por ejemplo dice sobre las épocas del flamenco José María Velázquez-Gaztelu en la entrevista: „No se puede decir que una sea mejor ni peor que otra....“ sí, porque en cada época siempre encontramos algo bueno y algo menos bueno. Y hay claro, que esto vale también en la actualidad. Hay aquí buenos cantaores y también menos buenos, hay aquí la discografía de mucha calidad y también esa de menor calidad... Y el cantaor gitano Miguel el Funi (*5.2.1939) de seguro partenece a lo bueno que hay en esta época. Miguel el Funi es una leyenda viva y uno de los últimos activos representantes de la „época dorada“ del flamenco.

A un lado he oído sobre lo que los mismos cantaores quieren hacer los discos con el flamenco más moderno que con el tradicional, y a otro lado, que son „obligados“, desgraciadamente, escuchar a sus productores, porque naturalmente los discos de flamenco moderno se venden mejor.

Estoy muy contenta de que Miguel el Funi haya permanecido así como era siempre, y que no se haya dejado ni en su última grabación influir de nada y de nadie. Y así, relativamente siempre nuevo su disco „Aires gitanos“, grabado en año 2007, lo puedo recomendar también como un magnífico ejemplo del cante característico de la zona de Lebrija y Utrera, y además para la legendaria familia de „Los Pinini“, de la cual desciende. Y como un ejemplo de „arte y pureza“; el disco lleno del arte y de la tradición, en el cual encontramos los cantes básicos como el Martinete, la Seguiriya, la Soleá y las Bulerías... Cuando se escucha un disco flamenco se debería tomar en cuenta también la edad de un cantaor. El Funi tenía ya 68 años, cuando lo grabó. La mayor parte de los textos la he compuesto el mismo El Funi. El pack contiene también un dvd breve con la entrevista, con el cante y imagenes de las cuidades de Lebrija y Utrera.

Muestras aquí/Ukázky zde:

Cuándo

(pozn. Bulerías Cuplé, Bulerías 2, Cantiñas del Pinini)