DIEGO de EL GASTOR

Vamos a recordar a uno de mis tocaores preferidos, Diego de El Gastor. Al genio, mítico y excepcional maestro de la guitarra flamenca.

Aquí en una entrevista del año 1970:

------------------------------------------------------

Ze sevillských škol flamenkové kytary, možná lépe řečeno ze sevillského toque, vyniká a těší se všeobecné proslulosti toque z Morónu. Morónské toque dosáhlo jisté prestiže u většiny milovníků flamenka, tzv. buenos aficionados. Možná se tak stalo především díky jedinečné osobnosti Diega de El Gastor a šíření jeho umění na mezinárodní úrovni prostřednictvím severoamerického kytaristy a badatele D. Pohrena.

Cikánský kytarista DIEGO AMAYA FLORES, známý jako DIEGO DE EL GASTOR, se narodil 15. března 1908 v Arriate (Málaga) a zemřel 7. července 1973 v Morón de la Frontera (Sevilla).

Jeho otec Juan Amaya Cortés a matka Barbara Flores měli celkem devět dětí; prarodiči z otcovy strany byli Francisco Amaya Amaya a Maria Cortés Jimenez a z matčiny Agustín Flores Nuñez a Catalina Flores Amaya. Diego de El Gastor byl také prasynovec zpěvačky a kytaristky Any Amaya Molina (Anila la de Ronda), švagr zpěváka Luise Torres „Joselero de Morón“, strýc kytaristů Juana de El Gastor, Paka de El Gastor, Diega de Morón a zpěváka a tanečníka Franciska Torres Amaya „El Andorrano“.

Dětství a první etapu svého mládí prožil v cádizské vesnici El Gastor a poté se jejich rodina přestěhovala do malého města Morón de la Frontera. Na kytaru se začal učit hrát asi v patnácti letech po boku svého bratra Pepeho a později také u kytaristů Pepeho Mesa a Pepeho Naranjo Solíse. Poslední jmenovaní mu vtiskli punc přirozenosti takzvané Morónské školy. Dnešní charakteristické prvky této školy, její definice a struktura, jsou však již dílem Diegovým.

Jeho umělecká kariéra se rozvíjela především na soukromých fiestách a místních festivalech. Na veřejnosti či v televizních programech však vystupoval jen sporadicky, což ale nezabránilo tomu, aby se fáma o jeho velmi osobním toque rozletěla na všechny strany. Hrál pro velké postavy flamenkového zpěvu různých generací; často doprovázel Manuela Vallejo, se kterým odcestoval i na menší turné po severním Španělsku a Toledu, dále také Antonia Mairenu, Juana Talegu, Perrateho či Fernandu a Bernardu de Utrera. Na jedné ze sevillských slavností doprovázel i mýtického zpěváka Manuela Torre.

Kromě jiného byl velkým přítelem a obdivovatelem kytaristy známého jako Niño Ricardo.

Diegův otec byl horlivým a energickým obchodníkem, koňským handlířem, jenž za celý život nashromáždil velké jmění; vlastnil několik nemovitostí v různých lokalitách blízko Cádizu a Málagy. Zemřel, když Diegovi bylo 33 let. Po smrti otce však majetek rozhýřili jeho starší bratři, Pepe a Augustín, a rodinu tím přivedli do chudoby.

Diego cvičil až deset hodin denně. Byl příkladem důstojnosti a samostatnosti, stal se jedním z emblematických kytaristů druhé poloviny dvacátého století. Badatelé, profesionálové a příznivci, kteří se přiblížili k dílu Diega de El Gastor, se domnívají, že jeho hra měla omezený repertoár, ale projev měl velice osobní a hluboký, s magickým kouzlem ve stylech, v nichž exceloval, obzvláště pak v bulerías. Nebyl žádným virtuózem, ani nevynikal čistou technikou jako ostatní interpreti jeho generace, zejména nejmladší kytaristé, ale dospěl k zvláštnímu, osobitému a nezaměnitelnému zvuku. Tyto nedostatky ve hře mu nebránily v utváření vlastního estetického modelu, nového zabarvení a magické hudby, v níž zejména improvizace a nenapodobitelné melodické kresby formovaly jeho expresivní projev.


Neměl příliš rád aplaus a rozruch, upřednostňoval ticho, ale tím jakoby sám ten rozruch přivolal. Ticho, jímž se obklopoval, bylo narušeno obchodníky a prodejci hudby. Pásky s jeho nahrávkami překročily hranice a byly prodávány za přehnané ceny. A tak zatímco ve Spojených státech lidé mohli jeho kytaru poslouchat, v mnoha španělských krajích byl stále ingorován. Čím více kontraktů odmítal, tím více přicházely. Čím více se schovával, tím více byl vyhledáván.

Na jeho lekce se sjížděli žáci z různých koutů světa. Často byly vidět skupinky mladých chlapců ze zahraničí, jak se svými kytarami směřují k domu Diega de El Gastor v Morón de la Frontera. Do městečka, odkud se mistr zdráhal vyjít, kromě vzácných příležitostí a návštěv blízkých míst.

Diego de El Gastor nenahrál žádné své sólové album, a přesto se stal v 60. a 70. letech legendou jak ve Spojených státech, tak v Japonsku, Austrálii či Německu. Odkázal nám vlastní styl a zřetelené a nezaměnitelné hudební fráze. Byl autorem originálního uměleckého jazyka, považovaného za druh spirituálního průvodce, kterým přenášel tajemství a nezbytnosti pro interpretaci flamenka.

Zachované zvukové záznamy tohoto kytaristy jsou výběrem z nahrávek pořízených na různých flamenkových setkáních a fiestách. Nahrávky jsou součástí diskografické antologie Archivo del cante flamenco a televizního programu Rito y geografía del flamenco.

V roce 1973, v roce jeho úmrtí, obdržel Premio Nacional de Flamenco udělovanou Cátedra de Flamencología y Estudios Folklóricos Andaluces v Jerez de la Frontera, a také byl přerušen tradiční festival El Gazpacho de Morón. Následující rok byla po něm pojmenována ulice v Morón de la Frontera.

13. července 1974 byl v zahradách Alameda na jeho počest slavnostně odhalen památník s bustou, jež byla dílem Juan B. Britto; za přítomnosti místních autorit a nespočetného množství umělců, mezi nimiž byli například Antonio Mairena, Fernanda a Bernarda de Utrera, Joselero, El Andorrano a Ansonini, dále fanoušků, členů flamenkových peñas a flamenkologů.

„Každý z nás miloval umění toho druhého. Já byla strunami jeho kytary a on sténáním mého hlasu. Nikdo neuměl lépe vytáhnout to, co já cítila uvnitř, než Diego de El Gastor.“
Fernanda de Utrera

Umění kytaristy Diega de El Gastor je opěváno jak v básních autorů například Josého Bergamína či Alberta Garcíi Ulecia, tak v glosách početného množství flamenkových badatelů:

Francisco Ayala: „Diegovo toque obsahuje více duši – více duende – než toque jakéhokoliv jiného flamenkového kytaristy dnes. Diego nelpí na moderním trendu, spočívajícím v rychlosti a osobním lesku, uznávaně potřebných pro ty, kteří musí soutěžit v komerčním prostředí flamenka. Naopak, neústupně obarvuje jednoduchost minulých časů dříve, než se flamenková kytara proměnila ve virtuózní nástroj, a kdy byla ještě hlavně původním a primitivním prostředkem k vyjádření hloubky. Jinou tváří, která přispívá k velikosti Diegovy hry, je jeho zcela mimořádný talent k doprovodu zpěvu, velká část jsou jeho vlastní kreace, které v současnosti tvoří jádro jedné autentické školy a herního stylu. Avšak nejdůležitější není to, co hraje, ale jak to hraje. Diego má srdce a talent proměnit vše, včetně i té nejméně oslňující falsety, v jednu síť, kterou protkává až po zachycení nejčistšího vyjádření umění, které jednoduše není návalem not, ale expresivní kombinací hudby a duše.“

Juan J. García López: „Na konzervatořích v Japonsku je jeho styl pedagogicky rozebírán; v New Yorku existuje kytarová škola, která studuje jeho umělecké formy a metody, a která nese i jeho jméno. Ve Španělsku a iberoamerických státech šíří Diegovo umění jeho synovci, věrní domácí tlumočníci Diegova ušlechtilého odkazu, že „Je to známka, která se neprodává.“ “

Fernando Quiñones: „Jeho kytarová třída odpovídala lidské bytosti, mocné a zároveň citlivé. Diegovo toque bylo bohaté na velmi originální a flamenkové variace. S jeho odchodem kytara ztratila jednu ze svých nejlepších postav.“

Julio Vélez: „Na konci svých veřejných vystoupení, ze kterých měl Diego tolik strach, a po aplausech, neskláněl hlavu na znamení vděčnosti, jenom ukazoval kytaru a se zvláštním pohledem jako by nám chtěl připomenout, že dělal jen to, co mu řekla sama kytara, aby dělal. Na takovýchto festivalech byl Diego uplně jiný než na přátelských setkáních. Na nich to byla odvaha a odevzdání se, ale zde strach a respekt.“

Diego de El Gastor - Perrate de Utrera - Bulerías



Diego de El Gastor - Perrate de Utrera - Tangos del Piyayo



(Fuente principal de info: Rito y Geografía del Cante y Historia de la guitarra flamenca de N.Torres; algunas fotos de web Gypsyflamenco.com)