Después de mi viaje, cuando ya volví a Praga, otro conocido en Andalucía me escribió: “Me alegro mucho de tu viaje a Utrera. Yo creo que has demostrado una gran afición y mucho sentido común yendo a esa ciudad y no a otra… En Utrera está el flamenco vivo, eso es una realidad que tú has demostrado con tu viaje...“
El cante más sincero, el flamenco más vivo. No hay las palabras que mejor podrían caracterizar el flamenco en esta tierra, en Utrera.
Mi otro encuentro con el cante más sincero, con el flamenco vivo, ha sido en la casa de la Ana La Turronera. Y quien mejor me conoce, quien mejor sabe qué gran admiradora soy del Turronero, su hermano, imagina muy bien que era para mí un encuentro muy especial, por muchas cosas. Haber encontrado a Ana La Turronera significa haber cumplido uno de mis grandes sueños, por los que yo vine a Utrera. Me sale del corazón un gran olé, porque también Ana me cantó en su casa. Me cantó sus letras y las de su hermano, El Turronero. Me cantó mis cantes preferidos, como Al horizonte yo quiero mirar o Mirando al cielo yo vi...
Yo fui a Utrera como cumpliendo un gran sueño y me fui con ese sueño del cumplido y una alforja llena de grandes regalos. Yo puedo decir, de un lado felizmente, que me fui también con Ganas de vivir. Y de otro lado lo digo muy tristemente, porque Ganas de vivir es un librillo donde hay todo el dolor y el sufrimiento, que la cantaora pasó después de la muerte de su hijo. En Ganas de vivir hay las letras dedicadas a su hijo Manuel, que murió en sus 34 años.
¿Puede ser un cante más sincero? ¿Puede ser un flamenco más vivo?
Aquí algunas muestras de sus letras y algunas palabras de Paco Chaves en la introducción del libro:
„ En este libro Ana abre su corazón y nos cuenta lo que ha ido sintiendo en estos ocho últimos años. En este libro se pueden leer sus poesías cortas, escritas con el corazón, sin reglas ni normas literarias, al dictado, en su puestecillo, probablemente en un trozo de papel o cartón rebuscado en la tienda. Y a través de este libro podremos apreciar la calidad humana de esta gitana, que diariamente nos da lecciones de cómo es la vida y como hay que vivirla...“
------------------------------------------------------
Před cestou do Utrery jsem říkala jednomu známému z Andalusie, že se mi líbí zpěv Utrery, Jerezu a Cádizu. Na to on mi sdělil: “Mně se nejvíce líbí zpěv Utrery, protože je nejupřímnější.”
Po návratu do Prahy mi napsal z Andalusie zase jiný kamarád: “Velmi mne potěšila zpráva o tvé cestě do Utrery. Myslím, že jsi tak ukázala velkou lásku k flamenku a hodně společného, že jsi jela právě do tohoto města a ne do jiného... V Utreře je živé flamenco, a to je realita, kterou jsi ty touto cestou dokázala...“
Nejvíce upřímný zpěv, živé flamenco. Není jiných slov, jež by mohla lépe charakterizovat flamenco v tomto kraji, v Utreře.
Moje další setkání s nejupřímnějším zpěvem a živým flamenkem bylo u zpěvačky Any La Turronera. A kdo mne dobře zná, kdo nejlépe ví, jak velká jsem obdivovatelka zpěváka El Turronero, jejího bratra, dokáže si představit, že to pro mě bylo setkání velmi zvláštní z mnoha důvodů. Setkat se s Anou La Turronera znamenalo splnění jednoho z mých velkých přání, se kterými jsem do Utrery přijela. Od srdce se mi chce vykřiknout hlasité olé, jelikož Ana mi u sebe v bytě také zazpívala. Interpretovala vlastní texty, i texty svého bratra El Turronero. Zpívala i moje oblíbené písně jako např. Al horizonte yo quiero mirar nebo Mirando al cielo yo vi...
Jela jsem do Utrery, abych si vyplnila svůj velký sen, a odjela jsem z ní se snem splněným a navíc s taškou plnou neuvěřitelných dárků. Mohu také dodat, z jedné stránky radostně, že jsem z ní odjela i s Chutí žít. A z druhé stránky to píšu velice smutně, jelikož Chuť žít je název malé knížky, v níž jsou obsaženy veškerá bolest a žal, které zpěvačka prožívá po smrti svého syna. V Chuti žít jsou verše, které věnovala svému synovi Manuelovi, jenž zemřel v pouhých 34 letech.
Může být zpěv ještě upřímnější? Může být flamenco ještě živější?
Zde několik ukázek jejích textů a také slova Paka Chavese v úvodu knížky:
„ V této knize Ana otevírá své srdce a vypráví nám, jak se cítila v posledních osmi letech. V této knize jsou její krátké básně, napsané od srdce, bez pravidel, bez literárních norem, nadiktované v jejím obchůdku, pravděpodobně na kousky papíru nebo na kartóny tam sesbírané. Prostřednictvím této knihy můžeme ocenit lidskou stránku této cikánky, která nám denně dává lekce o tom, jaký je život a jak by se mělo žít...“
Žádné komentáře:
Okomentovat