Lenka Staníčková: MANUEL EL AGUJETAS

Cuando se escribe de Manuel de los Santos Agujetas, no se puede olvidar a su padre, Agujetas el Viejo, ni tampoco a los desciendentes de Manuel, sus hijos Dolores y Antonio. Es decir que Los Agujetas poseen un sello propio.

Tienen un estilo muy característico, una expresión muy personal, que no se oye habitualmente en otros intérpretes del cante flamenco. No es necesario conocer los nombres de los hijos de Manuel para poder reconocer su pertenencia a la familia Agujetas. Cuando oí por primera vez el disco de Antonio y luego también el de Dolores, los hijos de Agujetas, estaba de verdad muy sorprendida y me dije que es magnífico, cuando los hijos conservan el estilo de su padre y abuelo. Y sobre todo, cuando es tan específico, distinto de otros, y sobre todo en los tiempos de hoy. Sólo qué pena, que no dan mucho la cara al mundo profesional.

Quizá también porque la mayor parte de los „aficionados“ busca más el „flamenquito“ que el flamenco, actúan en publico con su cante puro y jondo sólo lo minimo. Pero seguramente no cesan de cantar en fiestas privadas para sus verdaderos amigos y aficionados al flamenco, que vienen en su casa de diversas partes de Andalucia, o de España.

---------------------------------------

Když se píše o Manuelovi de los Santos Agujetas, nemůže se opomenout jeho otec, Agujetas el Viejo, a následně ani Manuelovy potomci, jeho děti - dcera Dolores a syn Antonio. Los Agujetas nesou svůj rodinný punc. Mají vlastní charakteristický styl, výrazně osobní projev, který se obvykle u jiných interpretů flamenkového zpěvu neslyší. Ani není potřeba znát jména dětí Manuela, aby se podle zpěvu poznalo, že patří do rodiny Agujetas. Když jsem poprvé uslyšela album Antonia a poté i album Dolores, byla jsem opravdu velice překvapena a říkala jsem si, že je úžasné, když potomci zachovávají styl svého otce a dědy. A obzvlášť, když je takto specifický, odlišný od jiných, a obzvlášť pak v dnešní době. Škoda jen, že se vyhýbají profesionálnímu světu.

Možná i proto, že dnes většina „příznivců“ vyhledává více „flamenquito“ než flamenco, vystupují veřejně se svým čistě tradičním zpěvem jen minimálně. Ale rozhodně nepřestávají zpívat na soukromých fiestách pro své přátele a milovníky flamenka, kteří za nimi přijíždějí z různých koutů Andalusie, či Španělska vůbec.

--------------------------------------------------------------------

AGUJETAS EL VIEJO, vlastním jménem Manuel de los Santos Gallardo, se narodil v roce 1908 v Jerez de la Frontera (Cádiz) v ulici Nueva ve čtvrti Santiago a zemřel v Rotě (Cádiz) roku 1976. Měl 4 dcery a 5 synů. Dcera Tomasa je nejstarší ze všech sourozenců, dále Juana, žijící v Americe, María a nejmladší Lica; synové Juan el Gordo, Manuel Agujetas, Paco, Diego a Luis Agujetas. Agujetas el Viejo, první z významných členů rodiny Agujetas, byl představitelem nejčistších, původních cikánských cantes. Zpěvu se naučil v rodinném prostředí, kde se flamenkem žilo denně. A také se učil od tehdejších místních mistrů jakými byli Antonio Frijones, Diego el Marruro či Manuel Torre – od velkých siguiriyeros (jak ve flamenku nazývají zpěváky, kteří vynikají v cantes por seguiriyas), na jejichž styl Agujetas el Viejo navázal. Profesionálním zpěvákem se však nikdy nestal.

Cikánský zpěvák MANUEL DE LOS SANTOS PASTOR, známější pod přezdívkou či uměleckým jménem El AGUJETAS (nebo také MANUEL EL AGUJETAS) se narodil ...V biografiích je mým zvykem začínat stejnou nebo podobnou větou. V tomto případě však není jisté, kdy a kde se tak stalo. Možná se narodil v Rotě (Cádiz) roku 1939, možná přišel na svět již o tři roky dříve a v Jerez de la Frontera...Jak on sám přiznává v dokumentu nazvaném Agujetas cantaor: "nemám žádné papíry“... Zatímco otec kovář se zpěvu profesionálně nikdy nevěnoval, syn zanechal kovářského řemesla i dílny a vydal se na profesionální pěveckou dráhu, aby mohl šířit veškeré umění, které po svém otci zdědil.

Na počátku sedmdesátých let se odstěhoval za novou „prací“ do Madridu. Tam také brzy nahrál své první album, na kterém ho doprovázel kytarista Manolo Sanlúcar a jehož producentem byl Manuel Ríos Ruiz. Album mělo velký úspěch, jenž podnítil řadu nabídek na recitály, a tak se mu zanedlouho otevřela jeviště v peñas, tablaos, na festivalech, v divadlech, či na univerzitních kolejích. Účinkoval např. v tablao Café de Chinitas, na univerzitní koleji Ateneo v Madridu, klubu Urbis...a dalších.

Brzy obdržel i mnohá ocenění, z nichž je třeba vyzdvihnout Premio Nacional de Cante, jež obdržel v roce 1977 od Cátedra de Flamencología.

Následně projížděl svět křížem krážem a stal se tak jedním z mnoha umělců „emigrantů“; pobýval v Rakousku, Japonsku, Mexiku a ve městech jako Paříž nebo New York, kde za sebou zanechával množství příznivců. Jestli byl Agujetas známý a uznávaný ve své zemi, pak za hranicemi Španělska, v Paříži, Londýně a New Yorku se mu uznání dostávalo ještě více. V Severní Americe se také na dlouhou dobu usadil.

Flamenkový zpěv se nemůže jen tak vytratit; „jerezský“ Cikán ho nosil stále při sobě jako neoddělitelnou erupci svých každodenních citů, své duše, své přirozenosti. Manuel de los Santos zdědil po svém otci přezdívku a navázal na pěveckou tradici spřízněnou s kovářskou dílnou. Manuel vždy zpíval „por la ley“; jak se mluví flamenkovým jazykem, zpíval podle jejich „zákona“, „pravidel“ čistého cikánského zpěvu, podle tradice. El Agujetas byl v tehdejší době novým hlasem, který způsobil určité překrystalizování jednoho nezaměnitelného aire; echa velmi staré jerezské školy, oné Manuela Moliny, ve které pokračovali El Marrurro, Mojama, Tío José de Paula, a která nejvíce zářila v osobě Manuela Torre.

Po dlouhém pobytu v Severní Americe překonával El Agujetas vážnou nemoc. V roce 1987, již po uzdravení, mu byla vzdána pocta benefičním koncertem v Jerez de la Frontera, který organizoval básník Manuel Ríos Ruiz, a při kterém asistovala řada významných flamenkových osobností. Tato událost se také stala zlomovým bodem, od něhož se opět vrátil ke své profesionální činnosti.

Objevení se ve filmu Flamenco Carlose Saury (1995), již s tváří poznamenanou léty, bylo také jedním z jeho klíčových životních momentů – interpretací Martinete předvedl v plné síle dědictví svých předků. Od této chvíle se horlivě věnoval nahrávkám, vydal záznamy z živých koncertů jako Agujetas en París (Harmonia Mundi, 1996) či Agujeta en la Soleá (Alía,1998)... Zpěvák má velmi rozsáhlou diskografii, ačkoliv jeho prioritou, ostatně jako všech zpěváků jeho ražení, po celou dobu byly a jsou recitály v peñas a tablaos. Kromě již uvedených titulů stojí za mimořádnou pozornost ze starších nahrávek například album z roku 1972, nazvané Viejo cante jondo.

Manuel El Agujetas brání ten původní starý, tradiční zpěv, ničím nedotčený, a spolu s několika málo dalšími umělci (např. Paquera de Jerez nebo Chocolate) se cítí být jeho ochráncem či strážcem. Tato a mnohá jiná přiznání jsou obsahem dokumentárního filmu Agujetas cantaor , který s ním natočila francouzská režisérka Dominique Abel v roce 2000 ve Francii. Zpěvák v něm ne zrovna moc jemným způsobem líčí svůj život, filozofii člověka své rasy, hovoří o svých trápeních, mluví o sobě jako o analfabetovi, který všeho dosáhl pouze značným úsilím a vlastníma rukama.

O pár let později, po natočení krátkého biografického filmu, nahrává další album pod názvem 24 quilates, se kterým se opět vrací a dovolává se oné staré školy Manuela Torreho... především ve svých cantes por seguiriyas a soleares.

A jak jsem se nedávno dozvěděla „Los Agujetas nikdy nebudou zpívat flamenquito“ , že by se prý nikdy nesnížili ke komercím a fúzím, takže buen aficionado může mít jistotu, že od nich vždy uslyší jen čistě tradiční zpěv.