NIÑA DE LOS PEINES

PASTORA MARÍA PAVÓN CRUZ, neboli LA NIÑA DE LOS PEINES, se narodila 10. února 1890 v Seville, v ulici Butrón č.19. Nejvýznamnější ženský hlas v historii flamenka. Jeden z mála hlasů, který dosáhl jednomyslného uznání celého flamenkového světa.

Otec Francisco Pavón, známý jako „El Paíti“, pocházel z El Viso del Alcor, a matka, Pastora Cruz, z Alaharu. Pastora Pavón pokračovala v pěvecké tradici svých rodičů, stejně tak jako její bratři Artur a Tomás Pavón, kteří byli též významnými zpěváky. Čistě cikánský andaluský zpěv této rodiny je v historii flamenka považován za jistou „školu“, ve své době také za nejlepší, známou jako Casa de los Pavón.

V osmi letech se poprvé představila na veřejnosti, na Feria de Sevilla. Tento debut byl spíše náhodný, jelikož měla jen zastoupit svého bratra Artura. Její první oficiální profesionální účinkování se odehrálo roku 1901 v Madridu. A již jako velmi mladá začala být známá jako Niña de los Peines, a to pro svá populární tangos, ve kterých zpívala: "Péinate tú con mis peines; /mis peines son de canela/quien con mis peines se peina/canela fina se lleva...".

Brzy se stala objektem malířů, nejprve Ignacia Zuloagy, poté i Julia Romero de Torres, a roku 1903 ji na několik let angažovali do slavné taverny La Primera de Jerez.


Její vzestup byl ohromující. Interpretovala všechny cantes a téměř všechny s naprostou dokonalostí. V roce 1910 začala nahrávat první alba. Na počátku této dekády již byla tiskem vyhlášena jako „Reina del cante andaluz“. Pastora nejen zpívala, ale také tančila. Na jevišti obvykle střídala zpěv s tancem.

V roce 1918 se seznámila se zpěvákem Pepem Pinto, za kterého se v roce 1933 provdala. V roce 1922 účinkovala jako host na tehdy proslaveném Concurso de Cante Jondo v Granadě, podporovaném takovými intelektuály jako Manuelem de Fallou nebo Federikem G. Lorkou. Druhý jmenovaný byl jejím přítelem a hlubokým obdivovatelem.

Cestovala po celém Španělsku a jeviště sdílela s nejslavnějšími flamenkovými osobnostmi oné epochy. Z jejího množství uměleckých úspěchů stojí za zmínku například spolupráce na vystoupení Manolo Caracola Luces de España nebo Las calles de Cádiz.


Po delším čase odmlky se Pastora Pavón znovu objevila v roce 1946, a to na jedné fiestě organizované Juanitou Reina. Na jeviště se vrátila až roku 1949 s vystoupením España y su cantaora, ve kterém účinkovala po boku svého manžela Pepeho Pinto. Tímto svým vystoupením se však navždy rozloučila a v roce 1950 uskutečnila své poslední nahrávky.



Následovala těžká léta: roku 1952 ji zasáhla smrt bratra Tomase a o sedm let později také bratra Artura. A léta uznání: roku 1961 jí věnovali homenaje nacional v Córdobě, kterého se kromě mnoha intelektuálů zúčastnili také velcí umělci jako Antonio Mairena či Juan Talega; v roce 1964 předsedala prvnímu flamenkovému univerzitnímu týdnu v Seville; v roce 1968 byla odhalena její bronzová bysta v Alameda de Hércules, jejíž autorem byl José Illanes.

22. listopadu 1969 se zpěvačka, která je považována za nejvšestrannější a největší umělkyní celé jedné epochy, rozloučila se světem, krátce po smrti svého manžela Pepe Pinto (6. října). Poslední tři léta života prožila postižena duševní chorobou ve svém domě v Seville, v ulici Calatrava, její manžel jí však byl velice oddán a setrval až do konce po jejím boku.


Zpěvák Aurelio de Cádiz zcela jasně vyjádřil virtuální převahu této zpěvačky: "Brzy nechala zapomenout na zpěváky tehdejší epochy a zůstala sama, rozdělujíc si triumfy jen s Antoniem Chacónem a Manuelem Torre. Stejný případ v ženském zpěvu nebyl znám."

Jen letmý přehled pěveckých stylů, ve kterých tato žena zářila, nám říká, že byla skutečně univerzální zpěvačkou, jednou z nejvíce všestranných v celé historii. Nepřekonatelnou byla v tangos, jak pro jejich množství, tak pro kvalitu, neboť je zpívala s mimořádnou vnitřní sílou a hloubkou.

Publikum si od ní vyžadovalo siguiriyas, a to v době, kdy ženy tyto cantes neinterpretovaly. Petenera byla z dalších vrcholných pěveckých stylů této osobnosti; její způsob prezentace tohoto cante přetrvává až do dnešních dnů, ačkoliv ji nikdo zcela napodobit nedokáže. Soleá de Mercéd la Serneta, jež interpretovala ve svém mládí a s níž se velmi ztotožňovala. Také byla geniální interpretkou saetas v době, kdy v Seville zpívali ti největší zpěváci. Excelentní byla v bulerías. Cantes bamberas a lorqueñas se staly plodem její vlastní kreativity, a dalo by se mluvit o dalších a dalších.

Na význam Pastory Pavón v historii flamenka se nemůže pohlížet jen z jednoho hlediska. Vzhledem k důležitosti tohoto fenoménu flamenkové kultury je nezbytné o ní hovořit z různých úhlů či aspektů jako jsou například její profesionální dráha, způsob učení, jež předvedla, místní i osobní vlivy na styly, které rozvinula, zvukové a technické kvality zpěvu, její encyklopedický přehled a stylizace, a v neposlední řadě její role coby ženské a cikánské postavy ve flamenkovém světě.


Zanechala po sobě velmi rozsáhlou diskografii, která by se dala považovat za jistou encyklopedii flamenkového zpěvu. Alba Pastory Pavón jsou více než jen sbírkami písní. Jsou především význačnou součástí andaluského, španělského a světového dědictví. V roce 1999 Consejería de Cultura de la Junta de Andalucía prohlásila její zvukové nahrávky za „Bien de Interés Cultural“. Při příležitosti výročí této události a zároveň 40 výročí jejího úmrtí byly nahrávky v letošním roce znovu vydány v podobě kolekce třinácti alb.

Muestras/Ukázky:

Niña de los Peines - Bulerías



Niña de los Peines - Petenera



Niña de los Peines - Bambera



Niña de los Peines - Garrotín



Niña de los Peines - Farruca



Niña de los Peines - Tangos



Výběr z diskografie:


Fotografie Pastory Pavón