středa 22. prosince 2010

EL INDIO GITANO


BERNARDO SILVA CARRASCO, ve flamenkovém světě známý jako EL MORO, jenž také vystupoval pod přezdívkou EL INDIO GITANO. Toto jméno se na přání producenta objevilo i na jeho prvním albu. El Indio Gitano se narodil v Miajadas (Cáceres) roku 1940.

Se svou pěveckou kariérou začal ve městě Badajoz, pokračoval v Seville a poté ji rozvíjel především v prvních madridských tablaos. Do Madridu přijel roku 1964, kdy byl angažován do El Corral de la Morería. Zpěvák cikánského původu prošel všemi významnými tanečními soubory. Stal se členem například skupiny La Chungy, Antonia, Farruka, Manuely Vargas, El Guita či vystupoval s Ballet Nacional. Zúčastnil se festivalu Cumbre Flamenca, a ačkoliv se narodil v rodině s rozsáhlou pěveckou tradicí a byl vynikajícím zpěvákem, na andaluských festivalech se objevoval jen náhodně. Jeho diskografie dosáhla vrcholu skvělým albem, jehož producentem byl kytarista Gerardo Núñez a jenž ho také na albu doprovázel.


El Indio Gitano, extremadurský umělec s hlasem tzv. afillá, patřil k profesionálním zpěvákům první třídy zejména v doprovodu k tanci, tzv. pa atrás, ale byl i excelentní ve zpěvu tzv. pa alante, když měl své inspirační chvíle. Jeho interpretaci ovlivnili zejména Manolo Caracol a jerezský Tío Borrico. Zemřel relativně v nízkém věku, a to roku 1999 v Madridu.

pátek 17. prosince 2010

La última sonrisa...

La última sonrisa pa'to's.../Poslední úsměv pro všechny...



PS: La foto está publicada con la autorización del fotógrafo Paco Sánchez/Fotografie zveřejněna se souhlasem fotografa Paco Sáncheze

úterý 14. prosince 2010

Enrique Morente


O úmrtí zpěváka Enrique Morente jsem napsala krátkou zprávu na Flamenco.cz /


Ayer se difundió por el mundo flamenco una noticia muy triste: Murió Enrique Morente… Escribir brevemente sobre la importancia del cantaor granadino no es fácil.

Una vez me dijo uno de sus amigos: „ Su flamenco es totalmente distinto. Enrique creó y hizo su propio flamenco.“ Son las palabras que acertadamente caracterizan su obra, sin exagerar. Enrique Morente estuvo durante muchos años muy criticado por sus trabajos. De un lado era el blanco de las criticas incisivas, de otro adquiría una magnitud artística.


El fue un gran conocedor del flamenco tradicional cuyo don era sobre todo la inspiración. Fue así mismo la fuente de las inspiraciones interminables, cuyo resultado se hizo una cantidad de diferentes innovaciones. Salía en el flamenco con su propia filosofía. Lo que le costó muchas fuerzas, penas, el sudor y tambien las lagrimas. Mientras Camarón de la Isla fue el revolucionario en el flamenco por las cosas nuevas que aportó, con Enrique Morente era todo al revés – logró implantar el flamenco a otros géneros musicales en un modo de mucho valor y calidad.

En sus obras se ven con suficiencia su gran interés a la tradición del pueblo y la riqueza literaria española. En sus textos plantó los versos de muchos poetas importantes. Y como su disco revolucionario fue considerado por la critica „Omega“ (adaptación de la obra de Lorca y textos de las canciones de Leonard Cohen), con el grupo rock Lagartija Nick.

Al fin del siglo veinte escribieron sobre él que empezó a crear el flamenco del siglo XXI y que sin el personaje de Enrique Morente no sería posible comprender el flamenco actual ni el futuro.

En su cuenta tiene una rica discografía que a la vez pertenece a las más vendidas. Tambien en nuestros estudios de baile oímos a menudo sus grabaciones, y es una paradoja triste que una de esas son tangos, llamados „A la hora de la muerte“.

Con conciencia pura se puede declarar que el cante flamenco de Granada perdió su personaje más grande, que llevó a cabo su originalidad absoluta. Enrique Morente creó su propio flamenco que tambien con él se fue…


Včera se flamenkovým světem rozlétla velice smutná zpráva: Zemřel Enrique Morente…Napsat ve stručnosti o významu granadského zpěváka není jednoduché.

Jeden z jeho přátel mi kdysi řekl: „ Jeho flamenco je zcela odlišné. Enrique si vytvořil a dělal své vlastní flamenco.“ Slova, která však bez nadsázky jeho tvorbu výstižně charakterizují. Enrique Morente byl po dlouhou dobu za svá díla hodně kritizován. Z jedné strany se stával terčem ostrých kritik, z té druhé nabýval umělecké velikosti.

Velký znalec tradičního flamenka, jehož velkým darem či předností byla zejména inspirace. Byl studnou nekonečných inspirací, jejichž výsledkem se stalo množství různých inovací. Ve flamenku prosazoval svou vlastní filozofii. Stálo ho to mnoho sil, útrap, potu i slz.

Zatímco Camarón de la Isla se stal revolucionářem ve flamenku tím, že do něj vnesl nové věci, u Enrique Morenteho to bylo naopak – flamenco se mu podařilo velice hodnotným způsobem zasadit do jiných hudebních žánrů.

Na jeho dílech je patřičně vidět jeho velký zájem o lidovou tradici a španělské literární bohatství. Do svých textů často vkládal verše mnoha významných básníků. Za jeho kritikou označené „revoluční“ album je považováno „Omega“ (adaptace díla Lorky a textů písní Leonarda Cohena), s rockovou skupinou Lagartija Nick.

Na konci dvacátého století se o něm psalo, že začal utvářet flamenco století jednadvacátého a že bez osobnosti Enrique Morenteho by nebylo možné pochopit současné ani budoucí flamenco.

Na svém kontě má velice bohatou diskografii, která zároveň patří ve flamenkovém světě k těm nejprodávanějším. I v našich studiích slyšíme jeho nahrávky velice často, a je smutným paradoxem, že jednou z písní je tangos s názvem „A la hora de la muerte“ („V hodině smrti“).

S čistým svědomím se může prohlásit, že flamenkový zpěv Granady přišel o svou největší osobnost, která se prosadila svou naprostou originalitou. Enrique Morente si utvářel své vlastní flamenco, jež s ním ale také odešlo…

neděle 5. prosince 2010

Leyenda... Hoy 60 años


LEYENDA en Diario de Cádiz

Biografía en checo: CAMARÓN DE LA ISLA

Fotos: SAN FERNANDO

Camarón de La Isla - Seguiriyas de los grillos



Camarón de La Isla - Tangos extremeños



Camarón de La Isla - Bulerías





čtvrtek 25. listopadu 2010

Volver


Muestras/Ukázky:

BambinoTú volverás


La MacanitaQuiere volver


Chano Lobato - Volver


Chato de La IslaVolverte a abrazar


PansequitoVolverlo a escuchar cantar


Camarón de La IslaQuisiera volverme Pulga

neděle 21. listopadu 2010

MELCHOR DE MARCHENA

MELCHOR DE MARCHENA - biografie na Flamenco.cz


Ukázky: video

pátek 19. listopadu 2010

Olé, Pastora

Si no me engaño, en este baile no hay ningún elemento moderno...Es un flamenco puro, tradicional. El flamenco aprendido de la mejor tradición, la más antigua. Sinceramente, yo no comprendo el por qué los artistas de hoy tienen esa necesidad de hacer los espectáculos "modernos", y mezclados con otros géneros...¿Se vende más? ¿Se abre más a los extranjeros?
Yo soy también una extranjera. Y ahora solo deseo enviarle por aquí miles de gracias a Pastora Galván por este ejemplo magnífico del flamenco, que yo podría mirar y escuchar 24 horas al día. El flamenco que a mí no me puede aburrir nunca. El flamenco que yo prefiero.
Gracias, Pastora.
Y muchas gracias a mi amiga Carmen, que me dijo de este video.

pátek 12. listopadu 2010

Chato de La Isla



Muestras/Ukázky:

Chato de La Isla - Bulerías - Ramón de Algeciras y Paco de Lucía



Chato de La Isla - Tangos del Piyayo - Ramón de Algeciras y Paco de Lucía



Chato de La Isla - Tarantos - Ramón de Algeciras y Paco de Lucía



Chato de La Isla - Alegrías - Ramón de Algeciras



Chato de La Isla - Seguiriyas - Ramón de Algeciras


pátek 5. listopadu 2010

Video: Beni de Cádiz

Beni de Cádiz - Bulerías



Beni de Cádiz - Tientos



Beni de Cádiz - Alegrías

pondělí 25. října 2010

BENI DE CÁDIZ


Španělský flamenkový zpěvák BENITO RODRÍGUEZ REY, přezdívaný BENI DE CÁDIZ, se narodil roku 1929 v Cádizu v měšťanské rodině s italskými předky a coby vnuk zpěváka také s hudebními kořeny. Již v pěti letech projevoval úžasný vrozený talent pro zpěv a v deseti ovládal s bravurou hlavní flamenkové styly. 


Mládí často trávil v přítomnosti nejvýznamnějších zpěváků a nasával flamenkové a cikánské rytmy své doby, jež zanechaly hluboké stopy v jeho interpretačním projevu a v celé jeho osobnosti.


Svou uměleckou kariéru začal ve čtrnácti letech jako tanečník ve skupině tanečnice Loly Flores a zpěváka Manolo Caracola. Zatímco jeho obdivovaný mistr zpěvu Manolo Caracol vystupoval na jevišti, Beni si prozpěvoval v zákulisí. A to až do dne, kdy Caracol uchopil tehdy již dvacetiletého Beniho za ruku a řekl mu: "Už tě nenechám déle čekat, zítra vystoupíš na scénu a budeš oficiálně debutovat jako zpěvák."

V roce 1955 sestavil spolu se zpěvačkou Lolou Campos vlastní skupinu a sdílel stejná jeviště španělských divadel jako slavná umělecká dvojice Lola Flores a Manolo Caracol. V letech 1956 až 1957 účinkoval ve věhlasných flamenkových tablaos. V roce 1958 se začlenil jako první zpěvák do skupiny tanečnice Pilar López, v níž působil do roku 1959.


Na konci roku 1959 však postihla zpěváka vážná nemoc, jež ho na delší dobu upoutala na lůžko.


Jeho kolegové mu v čele se zpěvačkou Niñou de los Peines vyjádřili dojemnou poctu vystoupením v cádizském Teatro Falla. V programu vystupovali například Pepe Pinto, La Paquera de Jerez, La Perla de Cádiz, Terremoto, El Güito, Antonio Mairena a další.

Na scéně se znovu objevil v roce 1961, a to v madridském tablao El Duende, kde ihned sklidil velký úspěch. Následně se začlenil do skupiny Juanity Reina, významné zpěvačky kupletů.

V letech 1962 až 1967 absolvoval s různými skupinami turné po Evropě, Asii a také po americkém kontinentu. Zpíval před mnohými světovými osobnostmi tehdejší doby, jakými byli například Kenedy, De Gaulle, Adenauer, Hemingway, Fleming, Picasso, Dalí, Orson Welles a Frank Sinatra.

Beni de Cádiz, již považován za jednoho z největších mistrů flamenkového zpěvu, se v letech 1968 až 1970 zúčastnil velkých flamenkových festivalů a i nadále účinkoval v různých španělských tablaos.

Byl jedním z hlavních protagonistů vystoupení nazvaného "La Guapa de Cádiz", jehož autorkou byla Lola Flores. V roce 1971 se představil na VI. ročníku Concurso Nacional de Arte Flamenco v Córdobě, na němž mu byly uděleny ceny nejen v kategoriích Seguiriya, Soleá a Alegrías, ale také čestná cena za jeho pěveckou univerzálnost.

V sedmdesátých letech se nacházel na vrcholu své kariéry, a tak není divu, že mu Cátedra de Flamencología y Estudios Folclóricos v Jerez de la Frontera udělila v roce 1976 Premio Nacional de Cante - nejvyšší ocenění, kterého mohl zpěvák v tomto žánru dosáhnout.

Beni de Cádiz představoval výtečného interpreta, který vynikal ovládáním compásu a citem pro rytmus stejně tak jako svým mimořádným krásným a mocným hlasem.

Byl všestranným zpěvákem, který se na jevišti cítil jako doma. Se svým neutuchajícím talentem a pěveckou genialitou uměl vždy nadchnout i nejnáročnější publikum.

Důkazem tomu jsou uznání také od velkých osobností malířství, kinematografie a sochařství. Například Picasso mu sdělil: "Beni, jestli se budeš věnovat malování, tak já bych nebyl ani kreslířem." Ne nadarmo se o něm v uměleckých kruzích hovořilo jako o Umělci umělců.

Charismatický Beni byl ztělesněním šarmu, elegance, umění a inspirace ve svém nejčistším a nejušlechtilejším stavu. Po osobní stránce u něj převládala laskavost, velkorysost, hluboká lidskost a komunikační schopnost, kterými dokázal fascinovat všechny své blízké a přátele.


Z prvního partnerského vztahu s tanečnicí Carmen Rey měl dvě děti, dceru Carmen, která se provdala za torera Juana Vazqueze, ze sevilské ságy toreros (Manolo Vazquez, Pepe Luis Vazquez…), a prvního syna Antonia.

O několik let později, v roce 1952, poznal Maríu de los Ángeles Jiménez, která se stala jeho první ženou a velkou životní láskou. Z tohoto manželství se narodil jeho druhý syn, José Luis. S Marií dosáhl Beni štěstí a rodinné harmonie, kterou tolik potřeboval.


Jako nerozlučný a šťastný pár procestovali půlku světa a zrealizovali mnoho svých podnikatelských plánů. María však brzy zemřela na následky vážné nemoci, v necelých čtyřiceti letech. Její smrt Beniho silně zasáhla a hluboká bolest ho provázela po celý život.


Po nějaké době navázal bližší vztah se švagrovou svého bratra Amóse Perlou, s níž se oženil několik dní před svou smrtí. Beniho život byl krátký, za to však velmi intenzivní a vášnivý. Prožil i několik milostných románků se slavnými herečkami oné epochy, jakými byly například Ava Gardner, Grace Kelly a Sofie Loren.

Beni de Cádiz zemřel ve svém sevilském domě dne 22. prosince 1992.

Muestras de sus cantes aquí/Ukázky zde:
Video Beni de Cádiz

Ps: Fotos del archivo familiar exclusivamente para este blog/Foto z rodinného archívu exkluzivně pro tento blog

Diskografie:

pátek 22. října 2010

Familias cantaoras

No tengo dudas de que en la historia del flamenco las familias gitanas cantaoras tienen una gran importancia. Yo misma les doy mucha importancia, porque hay cosas concretas que me lo dicen y que me lo hacen ver desde distintos puntos de vista.

pondělí 18. října 2010

El Callejón del cante


Entrevistada por Manuel Moraga en El Callejón del cante/Rozhovor pro španělský rozhlas Radio Exterior při RTVE, program El Callejón del cante:

sobota 16. října 2010

Un recuerdo a Tío Borrico

Gracias infinitas por recibir este cartel. Lo siento que no puedo asistir al recital, pero al menos aprovecho la ocasión para recordar a este artista. Tío Borrico es también uno de mis cantaores preferidos. La palabra Tío en el nombre de un artista puede confundirnos a los extranjeros. No es un tío en el sentido estricto de la palabra, es una denominación afectiva que expresa respeto y consideración de familia. Por cierto, imagino que el Borrico de Jerez era el tío de alguna gente, pero Tío Borrico lo fue para mucha más gente, para todo el Flamenco. Y sinceramente, en el mundo del flamenco me gustaría ser la sobrina de este maravilloso Tío.

Mi mayor deseo es que el recital salga muy bien. Que salga muy bien el Homenaje merecido a este gran personaje del cante y desde aquí envío saludos flamencos a todos sus sobrinos y Sobrinos.



Muestras/Ukázky:

Tío Borrico - Tangos

Tío Borrico - Soleares

Tío Borrico - Seguiriyas

Tío Borrico - Bulerías



čtvrtek 30. září 2010

¿Una casualidad?

Hace pocos días me llegó a Praga un disco de Beni de Cádiz que deseaba ya desde hace casi un año. Finalmente. Escuchaba el disco una y otra vez… Me decía: “Que cantaor fantástico era” y observaba que cantaba mucho por Cádiz y mucho más por Caracol. Pensé en su ciudad natal, en Cádiz. Pensaba en esta ciudad y empecé a reflexionar sobre los pueblos en donde habían nacido mis cantaores preferidos. Y me pregunté a mí misma: "¿Es una casualidad que los cantaores que más me gustan hayan nacido en el triángulo Cádiz-Jerez-Sevilla?"

Por cierto, no todos los artistas tienen la ciudad natal en su nombre y cuando yo voy a escuchar a un cantaor por primera vez, no suelo leer su biografía ni donde nació. Suelo ir a descubrirlo siempre luego, después de oírlo. 

Debo confesar que yo, de los orígenes del flamenco, no he leído mucho. Y si he leído algo, ya lo olvidé casi todo. Para mí el flamenco existe desde las grabaciones. De la existencia de las grabaciones, de la existencia de lo que yo misma puedo oír, compartir y comparar, aunque se diga que las comparaciones son „odiosas“. Debo insistir sobre mis influencias, que no hay ninguna, de las teorías, porque ocurrió que, hace meses, recibí una email de España, de un teorético y crítico del flamenco, que descubrió mi blog. Me hizo las preguntas del tipo „¿Cómo es que me gustan más los gitanos?¿Por qué me gusta más este u otro cantaor?¿Cuál es la razón por la qué no me gusta este? Y en general, así. Estaba convencido de que en el extranjero se conocía una cierta historia del flamenco y esa era la razón por la cual casi todos los extranjeros solían pensar que el flamenco era lo que esta historia les había enseñado. Me hizo sonreír un poco que casi pensaba también que yo soy mairenista. Creo que es difícil, o mejor decir, me parece imposible incorporar a una checa, que se interesa por el cante flamenco desde hace poco más de dos años, entre los mairenistas o los caracoleros, los marchenistas, los camaroneros… O entre los seguidores de otras teorías sobre este arte. No hay nada tan facil como contestar a sus preguntas: Cada uno tiene sus gustos, y así yo también tengo los míos. Tengo una colección de mis cantaores preferidos. Y lo que me parecía interesante para mencionar ahora es que la mayor parte de estos cantaores había nacido en ese triángulo Cádiz-Jerez-Sevilla.

Y me pregunto otra vez ¿Es una casualidad que los cantaores que más me gustan van por la vía del tren de Cádiz a Sevilla? O en este triángulo o por la vía del tren, como decía Juan Talega. ¿Es solo una casualidad mía o de verdad por esa vía han ido las vidas de los mejores, los más grandes artistas del Flamenco? Yo diría que los artistas más grandes, que dio el Flamenco, efectivamente, van por la vía de este tren Cádiz-Sevilla.

Y me permito también decir que nadie, en mi opinión, ha superado a los más grandes de esas tierras. Nadie. 

sobota 25. září 2010

Beni de Cádiz



čtvrtek 23. září 2010

Slova/Palabras de...(6)


El guitarrista Enrique de Melchor (*1951):

"Es mejor dar dos notas bien puestas, que una escala rapidísima."

"Je lepší dobře zahrát dvě noty, než velmi rychle nějakou stupnici."


(la fuente/zdroj:entrevista/rozhovor s kytaristou pro časopis
La Flamenca)

středa 22. září 2010

Video: Melchor de Marchena

Článek v přípravě/El artículo en preparación...

Melchor de Marchena - Seguiriyas



Melchor de Marchena - el cante Manolo Caracol y Enrique Ortega- Fandangos



Enrique de Melchor - Soleares - Melchor de Marchena



Zdroj/la fuente: Rito y Geografía del Cante

sobota 11. září 2010

Fandangos del Gloria

Manuel Soto Sordera José Mercé

středa 8. září 2010

EL NIÑO GLORIA


Cikánský zpěvák RAFAEL RAMOS ANTÚNEZ, bratr zpěvaček La Pompi a La Sorda, je ve flamenkovém světě proslulý pod uměleckým jménem EL NIÑO GLORIA. Narodil se 27. dubna 1893 v Jerez de la Frontera (Cádiz), v ul. Nueva a zemřel 11. února 1954 v Seville. Rafael se stal známým jako Niño Gloria pro časté opakování slova gloria (přel. sláva) v jednom ze svých villancicos por bulerías. Stojí za zmínku, že jeho sestra La Pompi byla jednou z nejvýznamnějších jerezských interpretek cantes por bulerías. El Niño Gloria se proslavil pro svou tvůrčí kreativitu a originalitu ve všech stylech, a obzvláště u fandangos, saetas, bulerías a villancicos.

Rafael Ramos začal zpívat ve svém rodném kraji, v němž střídal účinkování na fiestách s prací na statku. Poté jezdil i do Sevilly, kde působil v tehdejších populárních lokálech zvaných cafés cantantes. Díky svému originálnímu pěveckému projevu mohl sdílet pódium po boku těch nejvýznamnějších postav oné epochy jakými byli např. Antonio Chacón, Manuel Torre, Pastora a Tomás Pavón, Cojo de Málaga, Manuel Vallejo, Manolo Caracol...atd. A on sám se brzy stal jednou z největších osobností flamenkového zpěvu.

V následujících letech absolvoval s ostatními umělci několik turné po Španělsku. Např. v roce 1924 se představil v madridském Kursaal Imperial a v roce 1927 v Monumental Cinema; v letech 1933 – 1934 účinkoval v představení Las calles de Cádiz pod vedením slavné tanečnice jménem Argentinita, v němž vystupovali také Juana „La Macarrona“, Rafael Ortega, Espeleta, Pilar López a další významní umělci.

Po vypuknutí občanské války v roce 1936 utekl do Sevilly, v níž se usadil natrvalo. Ve třicátých a čtyřicátých letech byl jedním z hlavních protagonistů na setkáních příznivců v sevillských lokálech Alamedy de Hércules, kde se těšil velkému uznání. Byl také stálým zpěvákem na sevillských balkónech během průvodů ve Svatém týdnu jako jeden z nejlepších interpretů saetas. Kromě saetas brzy vynikal např. v bulerías. El Niño Gloria a Juanito Mojama byli na počátku dvacátých let považováni vůbec za nejlepší znalce jerezských bulerías.

El Niño Gloria se sice zúčastnil několika turné, ale nejezdil na ně moc rád, jelikož svým charakterem neinklinoval k uměleckým vrtochům třicátých let. Byl spíše uzavřený, nesmělý a upřednostňoval zpěv pro menší publikum. Jeho sláva se po celém Španělsku rozšířila především od vydání prvních alb, na nichž ho doprovázel kytarista Niño Ricardo. A jeho popularita se ještě zvýšila od nahrání alb s kytaristou jménem Manolo de Badajoz. Zásluhou svého výrazného osobního přednesu saetas, stejně tak u fandangos, jerezských bulerías, villancicos, i u seguiriyas či jiných stylů, a tedy jako tvůrce jisté „pěvecké školy“, zanechal na nahrávkách široký repertoár velké umělecké osobnosti jerezského kraje.

Na počátku padesátých let začala jeho profesionální kariéra uvadat a aby přežil, byl nucen prodávat na ulicích cukrovinky. A ačkoliv v posledních letech života El Niño Gloria upadl již v zapomnění, přesto se výrazně zapsal do dějin flamenkového zpěvu. Jeho fandangos umělci interpretují dodnes.

Ukázky/Muestras:

El Niño Gloria - Fandanguillos


El Niño Gloria - Fandangos


El Niño Gloria - Soleá


El Niño Gloria - Bulerías

pátek 3. září 2010

Video: Jesús de la Frasquita (2)

Jesús de la Frasquita - Cantiñas del Pinini - Soleá - guitarra Antonio Moya




Další video zde/otros videos aquí: Jesús de la Frasquita

neděle 29. srpna 2010

Dios te salve, María

Después de las vacaciones bastante largas que he tenido, en donde no he escuchado ningún cante flamenco, ni en discos ni en vivo y directo, siento una necesidad especial: Tengo la obligación de repetir otra y otra vez que el cante que más me gusta, el cante que me encanta, que el cante que más me emociona y hace llorar, es el cante tradicional, que algunos suelen denominar “el cante puro”. Que cada uno lo llame como quiera. Y una de las voces que más me gustan es la de María la Perrata, la madre del cantaor El Lebrijano. Diciendo esto yo no me refiero a ninguna teoría escrita, me refiero simplemente al cante y a la voz. Al cante, a los cantes y a las voces que puedo oír en los discos. Los discos que yo escucho en mi casa muchas veces, siempre.

Por ejemplo este cante lo he oído hoy ocho veces… Y que Dios ahora me perdone porque tengo intención de publicarlo todo y no solo una muestra.

El cante de la genial María la Perrata - Soleá por Bulerías - guitarra Pedro Peña


neděle 18. července 2010

Fotografie z cesty do Andalusie

Do galerie na Flamenco.cz byly přidány další fotografie z mé návštěvy andaluských měst Utrera a Lebrija v březnu 2010. Jsou rozděleny na tři části: Lebrija, Utrera - město a Utrera - flamenco.

úterý 6. července 2010

El Lebrijano

neděle 4. července 2010

Verdiales

Jeden z nejstarších stylů andaluského folklóru, který se zrodil pro tanec; doprovázen celým orchestrem, složeným převážně z houslí, tamburín, kastanět, kytar, vihuel a bandurií, které někdy bývaly nahrazovány domácími nástroji, jako např. hmoždíři, hrnci, lžícemi ...apod. Verdiales se zrodily ještě před nástupem tzv. cante jondo.

Název je odvozen od malagského kraje olivovníků Los Verdiales, kde se pěstuje odrůda oliv „verdial“. Verdiales jsou zpěvy se slokami o pěti osmislabičných verších, přičemž první z nich se obvykle opakuje na třetím místě, občas bývají i o čtyřech verších.

Považují se za jakýsi prototyp „rolnických“ fandangos, tj. s tématem práce vesničanů na polích...apod. Texty bývají prosté a veselé; po hudební stránce představují chvějivý a monotónní rytmus, vypovídající tak o svém primitivním původu.

Pandas de Verdiales




Pandas de Verdiales



   

Např. jeden z teoretiků, José Luque, který se studiem zpěvů z Málagy zabýval hlouběji, řekl: "Vzhledem ke svému bohatému doprovodu se uvnitř flamenkového zpěvu rozvinuly jen málo, dokonce si zachovávají svůj primitivní charakter, s dojemnou syrovostí a autentičností." Dále vysvětlil, že "Verdiales jsou nejstarší a pravou ukázkou lidové malagské hudby. Jedná se o fandango určené k tanci, pravděpodobně s maurským původem, které v Malaze nabylo silného a odlišného výrazu. Je to jeden z pěveckých stylů bohatý na obměny, tradice a zvyky."

Flamenco v minulém století převzalo jejich melodie; flamenkoví umělci začali interpretovat tyto cantes v mírnějším tempu a jen s kytarou, někdy i s kastanětami. Flamenkové verze verdiales se dnes často používají pro zakončení cantes malagueñas, které tak nabyly velmi zajímavého hudebního efektu a získaly si značnou popularitu u publika. "Flamenková" verdiales (také se užívá název fandangos verdiales) patří do skupiny tzv. fandangos abandolaos neboli cantes abandolaos.

Ačkoliv bývají verdiales všeobecně spojovány s tancem, existují některé formy určené exkluzivně jen pro zpěv, jako například adaptace Juana Brevy.

Tradiční verdiales jsou však dosud zachovávány v malagských krajích místními skupinami, které se nazývají Pandas de Verdiales.


Bernardo de los Lobitos - Verdiales



Pericón de Cádiz - Verdiales



  
Antonio de Canillas - Verdiales


  
Chato de la Isla - Verdiales



  
Sernita de JerezVerdiales




   
NetAgent