Tento týden jsem po delší době navštívila Flamenkín - s hlavním sídlem v Praze a pobočkou v Ostravě - náš první a dosud jediný obchod zaměřený výhradně na flamenco. Pražský obchod není rozlohou zas tak velký a vzhledem ke stále většímu zájmu o tanec je zásobován převážně rekvizitami tanečními (sukně, boty, blůzy, vějíře, kastaněty, výuková DVD, výuková CD z kolekce Solo Compás...apod.). Nicméně se v něm samozřejmě nezapomíná ani na to základní ve flamenku, bez čeho by nebyl ani flamenkový tanec, ani flamenková kytara – a tím je zpěv. Nabídkou alb flamenkových zpěváků jsem byla mile překvapena, a protože si myslím, že je velká škoda, že mnoho z nich Flamenkín nenabízí i na svých internetových stránkách, s radostí o některých informuji alespoň ve stručnosti u sebe na blogu:
Enrique Morente a José Mercé
Enrique Morente a José Mercé patří ve flamenkovém zpěvu k umělcům té nejvyšší třídy. A to jak v prezentaci flamenka čistě tradičního, tak moderního. Navíc, o třináct let starší Enrique Morente (*1942) z Granady se stal ve zpěvu jistým způsobem revolucionářem a novátorem, ačkoliv by se mělo zdůraznit, že především „mimo“ flamenco. Zatímco Camarón de la Isla se stal revolucionářem ve flamenku tím, že do něj vnesl nové věci, u Enrique Morenteho to bylo naopak – flamenco se mu podařilo velice hodnotným způsobem zasadit do jiných hudebních žánrů. Za jeho kritikou označené „revoluční“ album je považováno „Omega“, s rockovou skupinou Lagartija Nick. Skladby z alba „Omega“, tj. adaptace díla Lorky a textů písní Leonarda Cohena, také velice často slyším v tanečním studiu a viděla jsem ho i v nabídce Flamenkínu. Celkově je pak na dílech Enrique Morenteho patřičně vidět jeho velký zájem o lidovou tradici a španělské literární bohatství. Mně velmi sympatický José Mercé (*1955) je rodák z Jerez de la Frontera a mnozí ho řadí mezi „camaroneros“. Ale určitě se nedá říct, že by byl pouze z „Camarónovy školy“. V jeho tradičním zpěvu je značně slyšet jerezské aire, a především pak echo jejich celé pěvecké rodiny Los Sordera. Při prezentaci moderního flamenka nebo fúzí na většině jeho dosavadních nahrávkách se Josého pěvecký projev může zdát „camaronero“, jelikož má na nich i podobný hlas.
Oba tito zpěváci se řadí k hlavním pilířům současného flamenkového zpěvu a jejich alba, ať už pro odbornou kritiku méně či více hodnotná, by rozhodně neměla chybět v žádné sbírce příznivců flamenka.
ENRIQUE MORENTE
Lorca a Morente sueña La Alhambra
Canciones de la Romería (z alba Lorca)
Fandangos (z alba Lorca)
Bamberas (z alba Lorca)
Martinete (z alba Morente sueña La Alhambra)
Generalife (z alba Morente sueña La Alhambra)
La Alhambra lloraba (z alba Morente sueña La Alhambra)
Lorca (1998)
Jak napovídá název – na albu je všech čtrnáct skladeb založených na básních Federika Garcíi Lorky, a doprovázených flamenkovou kytarou Juana Manuela Cañizarese a Pepe Habichuely.
Morente sueña La Alhambra (2005)
V produkci samotného Enrique Morenteho, obsahuje deset skladeb směřujících od tradici až k současné době. Kromě adaptací různých lidových písní, jsou na něm skladby věnované osobnostem jako María Zambrano, San Juan de la Cruz, Luis Cernuda nebo Miguel de Cervantes. Na albu spolupracoval také s umělci: Tomatito, Juan Habichuela, Estrella Morente, Israel Galván, Blanca Li, Ute Lemper, Pat Metheny a Cheb Khaled.
JOSÉ MERCÉ
Lío a Lo que no se da
Lío (2002)
V době jeho uvedení na trh, sám José Mercé – již v plné pěvecké zralosti - definoval album Lío jako své nejflamenkovější dílo, které dosud vydal. Prezentuje na něm celkem deset písní, mezi nimiž Bulerías, Malagueñas, Alegrías...aj.; za doprovodu kytaristů Moraíto Chico, Juan Manuel Cañizares a Diego del Morao a v produkci Isidro Muñoze.
Lo que no se da (2006)
Album v produkci Paka Ortegy předvídalo značný a rychlý oběh ve flamenkovém světě, jelikož José Mercé v něm má velký úspěch již několik desítek let. Zahrnuje jedenáct skladeb (Alegrías, Fandangos, Bulerías, Tangos, Soleá...aj.), jejichž prostřednictvím Mercé ukazuje absolutní znalost flamenkového zpěvu v jakémkoliv z jeho stylů.
JOSÉ MENESE
Ve sbírce by nemělo chybět ani alespoň jedno z děl Josého Menese (*1942), jakožto jednoho z nejvýznamnějších představitelů necikánského původu tradičního flamenkového zpěvu.
A Francisco
El toro y la rabia (Seguirilla z alba A Francisco)
Entorna la puerta (Mariana z alba A Francisco)
A Francisco (Tonás z alba A Francisco)
A Francisco (2000)
Album s jedenácti různými flamenkovými styly (Seguirilla, Romance, Tientos, Soleá, Rondeñas, Mariana, Bamberas, Peteneras, Tangos de El Piyayo, Caña a Tonás); věnováno památce Francisco Moreno Galvána, autora Menesových textů. Za doprovodu kytar: Pepe Habichuela, Enrique de Melchor, Antonio Carrión a Carlos Habichuela.
MIGUEL POVEDA
A neměl by tam chybět ani barcelonský Miguel Poveda (*1973), který patří k pěveckým špičkám své generace. Miguel Poveda je velkým milovníkem a zastáncem tradičního zpěvu. Je jedním ze zpěváků, kteří pracují s největší přísností a zodpovědností, přijímajíc nové podněty a zároveň prohlubujíc tradiční cante jondo. Pár týdnů například strávil v pěvecké jerezské rodině Los Zambo, aby se zdokonalil nejen v bulerías. Svůj velký respekt k Jerezu, kolébce mnoha pěveckých dynastií, ukázal i vystoupením Sin fronteras. Povedův přístup k flamenku je vidět také na těchto dvou velice kvalitních albech, kde převažuje tradiční zpěv, ale nebrání se ani současným tendencím, včetně doprovodu moderní kytarou krajana Chicuelo.
Suena flamenco a Zaguán
Suena flamenco (1998)
Obsahuje dvanáct skladeb (Tangos, Zambra, Granaína, Bulería por Soleá, Tanguillos... atd), počínaje stylem Martinete v čistě tradičním podání. Album „Suena flamenco“, za spolupráce kytaristů Chicuelo a Moraíto Chico, a zpěvačky Montse Cortés, bylo v roce 2000 nominováno na cenu Grammy Latino.
Zaguán (2001)
Album „Zaguán“, v koprodukci Miguela Povedy a v hudební režii a za doprovodu kytaristy Chicuelo, nabízí celkem devět skladeb, mezi kterými například adaptace stylů jako liviana, cantiña a pregón, a dále např. typická Bulería de Jerez. Na albu se podíleli i zvláštní hosté: zpěvák Luis el Zambo, a kytaristé Moraíto Chico a Juan Habichuela.
LA TOBALA
Velmi hezká cikánská zpěvačka La Tobala (*1969), rodačka ze Sevilly, sice nepatří k umělcům té nejvyšší kategorie, nicméně nadprůměrnou flamenkovou zpěvačkou je zcela určitě. Možná už jen proto, že o její umělecký rozvoj a zejména pak celou diskografii dbá především její manžel – kytarista Pedro Sierra.
Azul
Pañuelo de seda (z alba Azul)
Eres mi camino (z alba Azul)
Azul (2004)
Kdo ještě nepřišel na chuť flamenkovému zpěvu, možná by mohl začít poslechem právě jejího alba „Azul“. Páté dílo zpěvačky je pro mne kvalitní „flamenkové disco“; jak si některá alba s moderním flamenkem a tzv. canciones aflamencadas označuji. Nejen já, ale i sama zpěvačka o albu s celkem čtrnácti skladbami prohlásila, že je to disco založené na flamenku. Kromě pomalých Soleá a Giliana, na něm převažují písně v rychlejším rytmu, a to zejména Tangos a Bulerías. Uvnitř obalu jsou texty všech písní, které se mi moc líbí a z nichž téměř polovinu napsal Pedro Sierra.
Pravděpodobně všichni flamenkoví zpěváci narození po Camarónovi jsou jím méně nebo více ovlivněni. Někteří mají podobný hlas, někteří se mu podobají pěveckým stylem, a jiní mají zcela jiný hlas a jiný styl, ale do své tvorby vkládají různé moderní prvky. Ať už je to množství používaných hudebních nástrojů nebo vstupy dalších doprovodných zpěváků zpívajících ne moc „flamenkově“. Na zpěvačce La Tobala se mi moc líbí, že na rozdíl od mnoha dalších zpěvaček této nové generace – na diskografické tvorbě Camarónem značně ovlivněných – se dá její hlas alespoň docela snadno rozpoznat.
Flamenkový zpěvák TERREMOTO DE JEREZ, celým jménem FERNANDO FERNÁNDEZ MONJE, narozen v Jerez de la Frontera (Cádiz) 13. března roku 1934.
Od šesti let se potuloval a tancoval po ulicích, spolu se zpěvákem a tanečníkem Romerito. Zpívali vzájemně jeden druhému, a potom nastavovali čepice... Až ho jednoho dne objevil jeden ze slavných impresáriů flamenkových umělců - Jesús Antonio Pulpón - a angažoval ho do sevillského tablao. 
Jak kdysi vysvětloval Manuel Morao: „Já se domnívám, že všechno bylo intuitivní. Všechno měl uvnitř, měl to v krvi, v duši, v srdci. Byl člověkem, který se nehodil na nic jiného než na zpěv; neuměl číst, neuměl psát, neuměl nic jiného než zpívat. Zpíval dobře, když se toho chopil, když ne, zpíval špatně...Když se nechal inspirovat a měl ony světlé chvíle...ani nevíme, co to vlastně bylo, ale když to ze sebe vydal, bylo to brilantní, něco zcela mimořádného. Jakmile mu to ale nešlo, zpíval nejhůř ze všech zpěváků, kteří zpívali špatně.“
Byl jednoduchý, prostý, zpívání bylo to jediné, co uměl dělat. Jeho vášeň pro zpěv byla neuvěřitelná, neuměl se vyjadřovat jiným způsobem než zpěvem. Ve vzpomínkách stojí, že když mu zemřela matka, kterou zbožňoval, zůstal na hřbitově ve strnulé němotě tak dlouho, až dokud nezačal hlasitě a srdcervouce zpívat por seguiriyas.
Terremoto de Jerez patřil ke generaci zpěváků s velmi cikánským a tmavým hlasem, o kterém dnešní flamenco může asi už jen snít. Dalo by se říct, že disponoval hlasem, který se v posledních letech ve flamenku zřejmě už vůbec neslyší, pokud by ovšem Terremoto nezanechal syna... Zpěváka Fernando Terremoto, kterého odborníci s otcem velmi srovnávají, a zdá se jim neuvěřitelná nejen fyzická podoba, ale právě i ta umělecká.
