MANOLO VARGAS

Cikánský flamenkový zpěvák MANOLO VARGAS, vlastním jménem MANUEL VARGAS GÓMEZ, se narodil v Cádizu v roce 1907.

V raném mládí chtěl být torerem, ale nakonec se stal zpěvákem. Ačkoliv se o něm píše jen málo, oproti jiným umělcům, flamenku již zasvěcení lidé znají jeho jméno velice dobře a těm budoucím příznivcům by taktéž nemělo uniknout.

Manolo Vargas je v historii flamenka jednou z legend a pých cádizského zpěvu. Byl jedním z nejlepších představitelů cádizských cantes; ještě přesněji řečeno interpretoval výhradně cantes typická pro město Cádiz a jeho okolí. Pro některé odborníky byl dokonce i tím vůbec jejich nejlepším interpretem.

Jeho pěvecké začátky byly spojeny jak jinak než s rodným městem. V roce 1952 získal cenu za cante por Alegrías na místním pěveckém konkurzu, a následující rok obdržel další cenu na jedné z andaluských soutěží.

Byl členem různých skupin význačných umělců, s nimiž vystupoval po celém Španělsku a v mnoha zahraničních zemích. V roce 1956 pobýval také např. v Mexiku, kde mu jedna z místních peñas flamencas vyjádřila poctu.

(na fotce zleva Manolo Vargas, Niña de los Peines, Pericón de Cádiz)

Po svém návratu se začlenil do madridského tablao Zambra, ve kterém působil mnoho let po boku umělců jakými byli zpěváci např. Juan Varea či Pericón de Cádiz, a další velcí mistři. Jako člen madridského tablao se zúčastnil turné po celém světě, především se zpěvákem Pericónem de Cádiz.


Relativně brzy se však musel stáhnout ze scén kvůli zdravotním problémům. Jeho poslední veřejná vystoupení se konala v madridském tablao Villa Rosa.

Manolo Vargas, velký mistr a představitel čistě tradičního flamenka, zanechal nahrávky u prvních národních i mezinárodních nahrávacích studií. Zemřel v Madridu roku 1970. Ve stejném roce mu Cátedra de Flamencología y Estudios Folklóricos Andaluces udělila Premio nacional de cante.

V roce 1973 během kulturního týdne Alcances v Cádizu mu byla vyjádřena další pocta.


Zvukové ukázky:

Bulerías
Malagueña de El Mellizo
Siguiriyas

Rozhovor se zpěvákem El Lebrijano

Una elección de la entrevista con el cantaor Juan Peña El Lebrijano publicada en paginas Deflamenco.com

Výběr z rozhovoru se zpěvákem El Lebrijano pro Deflamenco.com (autor: Gonzalo Montaño Peña)

Během předávání ceny „Demófilo” jsi řekl, že některá tvá díla byla považována za bláznovství a postupem času byla uznána. Jak jsi prožíval oné chvíle?

To je pravda. Podívej se, když jsem nahrál „La palabra de Dios a un gitano“, lidé mě občas vypískali, protože jsem tam dal symfonický orchestr, to bylo v roce 1971, a tehdy to vypadalo jako “žert“. Poté se mi to stalo znova, když jsem udělal album s Araby “Encuentros” a “Ven y Sígueme” s Manolo Sanlúcarem a Rocío Jurado, “Casablanca” nebo “Lágrimas de Cera”… koneckonců, tyhle věci patří k umění, děly se a dějí pořád.

Ale když jsi přišel se svým dílem a lidé se stavěli proti, jak ses cítil?

Já nevěděl proč, nechápal jsem to, ale lidé byli tolik proti, že jsem měl období, kdy mě neangažovali na žádný festival, protože podle nich jsem zradil bůhvíco. Časem tato díla uznali a já měl radost, že jsem udělal to, co jsem cítil, a že jsem nezůstal u přemýšlení, jestli tak či onak.

Ve tvé kariéře se setkáváme s alby jako “Persecución” nebo s dílem o vymáhání lidských práv a proti Pinochetově diktatuře. Považuješ se za umělce s politickým uvědoměním?

Já se domnívám, že my umělci musíme podporovat menšiny. Kromě jiného také protože my sami jsme jejich součástí a počítáme s nějakou výsadní tribunou, abychom mohli sdělovat věci. Ačkoliv zpíváme pro celý svět, měli bychom zůstávat s těmi nejslabšími.

Je nemálo lidí, kteří tvrdí, že to vypadá, že současný zpěv nemá jasno v tom, kam až jít. Co nyní postrádá El Lebrijano?

Postrádám tu flamenkový zpěv, protože občas se mi zdá, že se zpívá něco jiného. Připadá mi, že mnozí z těch, jenž zpívají dnes, nemají ani ponětí, jak zpíval Antonio Mairena, ani Niña de los Peines nebo Caracol. Dokonce nemají ani pěvecké cítění, jen se věnují zpěvu a jestli album má či nemá úspěch, používajíc jen hlasu, zatímco ke zpěvu je potřeba mít hlas, hlavu a srdce; oni používají systém “chaconero”, který říká, že pro zpěv je zapotřebí mít hlas, hlas a hlas; avšak tohle se mi nezdá dostačující, abyste publikum dojali.


Znáš novou vlnu zpěváků? Jak ti to dělají?

Někteří mladí jsou v Jerezu, Utreře, Lebrije a v dalších oblastech, ze kterých přicházejí s nasazením, ale jestli se domnívají, že již znají všechno, pak zůstanou ztraceni. Je potřeba poslouchat mistry stále dokola a dokola. Studovat a studovat, jelikož pozor, mně je 67 let a ještě mi dělá potíže porozumět tajemstvím flamenkového zpěvu.

Co je poslední věcí, kterou jsi na zpěvu objevil?

Že je velmi delikátní a že není tak jednoduché fúzovat ho. Musíš ho znát velmi dobře, aby ses mohl touto cestou vydat.

Celý život jsi procestoval a pobýval s tolika lidmi, kteří, předpokládám, že tě něčím poznamenali. Co El Lebrijano zachovává z Lebriji?

Z Lebriji uchovávám mnoho věcí, rytmus, zážitky z domova, který byl přirozenou konzervatoří, kde mistrovské lekce dávali ti největší z oné epochy....hodně věcí. Jistým způsobem vzpomínám na zpěv mé matky La Perraty. Také na Pastoru, kterou jsem hluboce obdivoval a která mě tolik naučila; na Mairenu, na mého strýce Perrateho, Borrika....Od všech jsem se něco naučil, ale poté jsem šel svou cestou, zpívám po svém, zpěvu dávám vlastní odstín.

Jaké příští překvapení nám El Lebrijano skrývá?

Uvažuji o tom, že bych začal koncem příštího roku nahrávat, ale ještě nesmím nic prozradit.

Mnoho příznivců žádá po El Lebrijanovi, aby se vrátil ke zpěvu plně ortodoxnímu. Přemýšlíš o nahrání něčeho takového?

Já vím a myslím na to. Až budu nahrávat tohle příští album, určitě tam dám nějakou Soleá a Siguiriyas, aby zůstali klidní a nedělali si starosti.

Jsou lidé, kteří se domnívají, že to není už ten stejný El Lebrijano, že jeho hlas už není takový, jaký býval. Co si o tom myslíš?

Že mají pravdu. Je mi 67 let, začal jsem zpívat v sedmnácti. Jak mohu mít stejný hlas, jako když mi bylo čtyřicet? Mám hlas jaký mám, ale nicméně mám mnohem více zkušeností a dospěl jsem ke střídmosti a pěvecké kategorii. Zmírnit se, vokalizovat, zrychlit a zpomalit tempo, to člověk neumí, když je mu 35 let, tohle se dělá, až když máš o zpěvu velmi hluboké znalosti. Pozor, já studuji a cvičím každý den, protože ještě nejsem připravený na to, že „mi plivnou do tváře“ (že mě překonají). Až se tu objeví někdo, kdo bude zpívat lépe než já, tak zpěvu nechám. (smích) To byl vtip.

Co je nejlepší na tom být umělcem?

Být umělcem je kruté a zároveň úžasné. V mém případě, to nejlepší je, když večer zpíváš dobře a potom se uložíš do postele a říkáš si „Jak dobře jsem to dneska zpíval!“. Cítíš se plně uspokojen.

A nejhorší?
Když zpíváš špatně a nemůžeš spát celou noc.

MANUEL SOTO SORDERA

Cikánský zpěvák MANUEL SOTO SORDERA z Jerez de la Frontera (1927 –2001), celým jménem MANUEL SOTO MONJE, byl jedním z velkých mistrů jerezského zpěvu a patriarchou klanu, do kterého patří jeho synové Vicente, Enrique a José, zpěváci, a Manuel, excelentní palmero a svérázný jaleador, dále ze synovců José Mercé, a bratři Luis, Joaquín a Enrique el Zambo, všichni zpěváci.

Manuel pocházel z proslulé rodiny s historickými jmény ve flamenku, které se pojí k devatenáctému století: Paco la Luz, La Serrana, La Sordita či Tío José de Paula. Zpočátku, jako mnoho jiných jerezských umělců, pracoval jako sezónní dělník na statcích poblíž Jerezu.

V osmnácti letech vyhrál cenu za saetas, a od té doby začal vystupovat na soukromých fiestách, které se pořádaly ve ventas v okolí Jerezu.

Manuel Soto Sordera účinkoval v tablaos v Seville a Cádizu, a se skupinou tanečnice Maríi Rosa procestoval několik evropských, asijských a amerických států.

Poté, co se usadil v Madridu, se stal pravidelným zpěvákem v tablaos El Duende, Los Canasteros a Las Brujas, pořádal recitály v kulturních centrech a nahrál svá první alba.

Manuel Soto Sordera disponoval širokým a pestrým repertoárem a zachoval některé flamenkové formy rodinné tradice, tak jako krátká soleares de Frijones, ze kterých udělal význačnou verzi, a fandangos de El Gloria.

Poslední léta svého života strávil ve svém kraji, kde, coby ušlechtilý a galantní člověk, byl vždy příkladem dokonalého umělce, všemi obdivovaného a respektovaného.

Obdržel ceny např. Premio Nacional de Cante de Cátedra de Flamencología, Copa Jerez a Galardón Flamenco Calle de Alcalá del Festival de Madrid.


Zdroj/Fuente de info: J.M.Velázquez-Gaztelu, Rito y Geografía del Cante

Zvukové ukázky:

Perdona si te hice daño (Fandangos z alba Maestros del cante)

Las fatigas del querer (Tangos z alba Maestros del cante)

Video ukázky:

...Paco Cepero...Bulerías



...Paco Cepero...Tientos-Tangos



... Moraíto Chico, José Soto "Sorderita", Vicente a Enrique Soto, José Mercé...Bulerías



Pozn: Členové klanu Los Sordera - Vicente Soto, Enrique Soto, José Mercé, Luis el Zambo...atd. - patří k pěveckým špičkám v současném flamenku. Někteří z nich, jako Vicente nebo José Mercé, jsou umělci již s velmi rozsáhlou diskografií. José Soto "Sorderita" je navíc kytarista, skladatel a zakladatel skupiny Ketama. Po boku takového mistra, jakým byl Manuel Soto Sordera (nebo jen "El Sordera"), se všichni samozřejmě stali výtečnými znalci tradičního zpěvu, ačkoliv někdo se mu dnes věnuje více, jiný méně.

Synové - Vicente, Enrique a José Soto "Sorderita" - také věnovali svému otci album s příhodným názvem: A un patriarca

Arte y Pureza (CZ-ES)

Čím více čtu v knihách, časopisech, na internetu...atd. o rozborech či popisech zpěvu, ať už se jedná o jednotlivé styly, o jejich dělení, nebo o zpěv z té či oné zóny, tím více si říkám, že nejlepším způsobem „studia“ flamenka je prostě poslech a zase jen poslech. A myslím si tedy, že užitečnější je uvádět konkrétní příklady.

Když nepočítám rekompilace starších alb, tak „nových“ cédéček jako je zpěváka přezdívaného El Funi, vychází v posledních letech ve srovnání s ostatním výběrem skutečně poskrovnu. O to více se z nich stávají „poklady“ v současném flamenku...Nebo alespoň mými určitě.

Jak říká například o etapách flamenka José María v rozhovoru: „Nemohu říci, že by jedna byla lepší nebo horší než ta druhá...“, ano, v každé epoše bylo totiž vždy něco dobrého a něco špatného. A je jasné, že tohle platí i dnes. Jsou zde dobří zpěváci i ti horší, je zde hodnotná diskografie i ta méně kvalitní...A zpěvák cikánského původu Miguel el Funi (*5.2.1939) patří určitě k tomu dobrému, co v této epoše je. Miguel el Funi je živou legendou a jedním z posledních aktivních reprezentantů zlaté éry flamenka.

Z jedné strany jsem slyšela o tom, jak sami zpěváci chtějí dělat alba spíše s moderním než s tradičním flamenkem, a z druhé zase, že kolikrát jsou bohužel „nuceni“ poslouchat producenty, jelikož disky s moderním flamenkem jdou samozřejmě více na odbyt.

Jsem moc ráda, že Miguel el Funi zůstal takovým, jakým vždy byl, a nenechal se ani na své poslední diskografické tvorbě nikým a ničím ovlivnit. A tak jeho relativně stále nové album "Aires gitanos", vydané v roce 2007, mohu doporučit i jako skvělý příklad zpěvu charakteristického pro oblast Lebriji a Utrery, a také pro legendární klan Los Pinini, ze kterého pochází. A jako příklad „Arte y Pureza“; disku plném umění a tradice, na kterém zajisté nechybí cantes jako Martinete, Seguiriya, Soleá či Bulerías, ani styly osobní. Když se poslouchá nějaké flamenkové album, měl by se brát na vědomí také věk zpěváků. El Funimu bylo již 68 let, když toto album nahrával. Většinu textů si složil sám El Funi. Balení obsahuje i krátké dvd s rozhovorem, zpěvem a se záběry po městech Lebrija a Utrera.

-----------------------------------------------------------

Leyendo siempre más en los libros, revistas, en internet... sobre los análisis o descripciones del cante, se trate de los estilos singulares o su división, que del cante de esa o de otra zona, siempre me digo que el modo mejor del „estudio“ del flamenco es simplemente solo y exclusivamente su audición. Y por eso pienso que más útil es dar los ejemplos concretos.

Sin contar las recopilaciones de discos más viejos, los discos „nuevos“ del tipo como los del cantaor apodado El Funi, se publican en los ultimos años, en comparación con otros en mercado, de verdad escasamente. Y por eso más se convierten en los „tesoros“ en flamenco actual....O, al menos, en mis tesoros ciertamente.

Como por ejemplo dice sobre las épocas del flamenco José María Velázquez-Gaztelu en la entrevista: „No se puede decir que una sea mejor ni peor que otra....“ sí, porque en cada época siempre encontramos algo bueno y algo menos bueno. Y hay claro, que esto vale también en la actualidad. Hay aquí buenos cantaores y también menos buenos, hay aquí la discografía de mucha calidad y también esa de menor calidad... Y el cantaor gitano Miguel el Funi (*5.2.1939) de seguro partenece a lo bueno que hay en esta época. Miguel el Funi es una leyenda viva y uno de los últimos activos representantes de la „época dorada“ del flamenco.

A un lado he oído sobre lo que los mismos cantaores quieren hacer los discos con el flamenco más moderno que con el tradicional, y a otro lado, que son „obligados“, desgraciadamente, escuchar a sus productores, porque naturalmente los discos de flamenco moderno se venden mejor.

Estoy muy contenta de que Miguel el Funi haya permanecido así como era siempre, y que no se haya dejado ni en su última grabación influir de nada y de nadie. Y así, relativamente siempre nuevo su disco „Aires gitanos“, grabado en año 2007, lo puedo recomendar también como un magnífico ejemplo del cante característico de la zona de Lebrija y Utrera, y además para la legendaria familia de „Los Pinini“, de la cual desciende. Y como un ejemplo de „arte y pureza“; el disco lleno del arte y de la tradición, en el cual encontramos los cantes básicos como el Martinete, la Seguiriya, la Soleá y las Bulerías... Cuando se escucha un disco flamenco se debería tomar en cuenta también la edad de un cantaor. El Funi tenía ya 68 años, cuando lo grabó. La mayor parte de los textos la he compuesto el mismo El Funi. El pack contiene también un dvd breve con la entrevista, con el cante y imagenes de las cuidades de Lebrija y Utrera.

Muestras aquí/Ukázky zde:

Cuándo

(pozn. Bulerías Cuplé, Bulerías 2, Cantiñas del Pinini)

MORAÍTO CHICO

Velmi sympatický Moraíto Chico, téměř stále s úsměvem na tváři, je nejen další z mých nejoblíbenějších současných kytaristů, ale především již dlouhou dobu velkou osobností flamenkové kytary a jedním z nejžádanějších kytaristů pro doprovod ke zpěvu. U Moraíta by také bylo jednodušší vyjmenovat osobnosti flamenkového zpěvu, které dosud nedoprovázel, než ty, které doprovázel. Ať už na festivalech, recitálech, v tablaos, peñas, nebo na diskografické tvorbě.

-----------------------------------------------------------------

Flamenkový kytarista MORAÍTO CHICO, vlastním jménem MANUEL MORENO JUNQUERA, se narodil roku 1956 v Jerez de la Frontera (Cádiz), v populární čtvrti Santiago. Nepřímý odchovanec třetí generace tradiční jerezské školy, které dosáhl jen přirozenou cestou v rodinném prostředí.

Syn kytaristy Juana Morao a synovec kytaristy Manuela Morao. Moraíto je pokračovatelem nezaměnitelného jerezského toque a charakteristického herního stylu rodiny Los Morao, který se zakládá především na technice palce; jistým způsobem primitivní, avšak zcela ovládající všechna flamenková palos. Moraíto dokázal současně vnést do své hry i některé inovace moderního toque a osvěžit je „uleželým“a stále jerezským aire. Dnes jen velmi málo kytaristů hraje s takovým jerezským aire jako Moraíto.

Kariéru začal v roce 1966 na podnět svého strýce Manuela Morao (na fotce vlevo). Hrál v rámci jeho Jueves flamencos, které se staly odrazovým můstkem celé současné generace jerezských umělců.

V roce 1972 obdržel Premio Nacional de Guitarra Flamenca, udělovanou jerezskou Peña Los Cernícalos, a odstěhoval se do Madridu, kde pracoval v tablaos jako např. Los Canasteros či ve ventas jako Gato.

Poté, co se po letech vrátil do Jerezu, vyhrál v roce 1984 místní prestižní cenu Copa Jerez od Cátedra de Flamencología, a v roce 1986 podruhé cenu Premio Nacional de Guitarra Flamenca.

V roce 1990 účinkoval jako finalista na VI. ročníku festivalu Bienal de Sevilla, druhém a zároveň posledním, který byl věnován kytaře.

Začal dosahovat značné popularity jako kytarista na festivalech, na recitálech v peñas, v televizních programech, diskografii, doprovázejíc umělce jako La Macanita, Capullo de Jerez, El Torta, Rubichí...aj.

V roce 1992 nahrál jako sólista album pod názvem Morao y oro, u francouzského studia Auvidis, které věnovalo celou jednu kolekci pod názvem Flamenco Vivo jerezským umělcům. Zároveň také účinkoval v avantgardních projektech, např. svého krajana kytaristy a zpěváka jménem Diego Carrasco.

Od této doby se zvýšil počet jeho veřejných vystoupení a dnes je jedním z nejžádanějších kytaristů jako doprovod ke zpěvu, především pak samozřejmě jerezskými zpěváky.

V posledních letech tvoří také velice úspěšný tandem s neméně sympatickým umělcem José Mercé.

Osobnost tohoto jerezského umělce je vyzdvihována i kytaristy jako Vicente Amigo, který mu věnoval skladbu s následujícím textem: „Jsi čistší než vítr, který vane v Santiagu, a tvé ruce jsou dědictvím cikánského lidu.“

Zvukové ukázky:

Sevillanas z alba Morao y oro
Tangos z alba Morao,Morao
Soleá por Bulerías z alba Morao,Morao (zpěv Luis el Zambo)

Video ukázky:

Moraíto Chico... Bulerías



...a Antonio de la Malena...Seguiriyas



...a José Mercé...Alegrías



...a Juanito Villar...Soleá

Diskografie: alba Morao y oro a Morao,Morao

-----------------------------------------------------------------

Že se famózní jerezský kytarový klan Los Morao bude blýskat na flamenkovém panoramatu ještě asi dlouho, je zcela evidentní. Moraíto je otcem kytaristy Diego del Morao (*1979), který se stal již jedním z nejžádanějších současných kytaristů pro doprovod ke zpěvu, a kterého angažoval např. i sám Paco de Lucía na nahrání alba zpěvačky La Tana; a Moraíto je také strýcem mladého, nadějného kytaristy Pepe del Morao (*1986), kterého je možné slyšet např. na dvojalbu Nueva frontera del cante de Jerez.

(Diego del Morao, Pepe del Morao)

Se fue/ zemřel MORAÍTO CHICO

Entrevista a José María Velázquez-Gaztelu

Rozhovor zveřejněn v českém jazyce na Flamenco.cz

La entrevista a José María Velázquez-Gaztelu publicada en la lengua checa en Flamenco.cz

Hace algunos años se publicó la colección "Rito y Geografía del Cante" en vídeo, y ahora se vuelve a editar en el formato de dvd. No negaré mi gran entusiasmo por esta colección, de la cual usted es uno de sus autores y también el guía principal. Yo creo, sin embargo, que ahora posee esencialmente un interés más profundo. ¿Cuál era el impulso principal para su recuperación?

Rito y Geografía del Cante, una producción de Televisión Española, son cien programas, de media hora cada uno, que se rodaron y se emitieron a principios de los años setenta. En 1997, una empresa de Murcia, Alga Editores, compró a Televisión Española los derechos para comercializar Rito en cintas de vídeo. La edición fue pésima, incompleta, sin restaurar y sin documentar, incluso manipulando trozos de película sin respetar el original.

Durante varios años estuve hablando con Televisión para intentar convencerla de que Rito era un trabajo de gran valor documental, musical, histórico y antropológico, y que era necesario hacer una edición digna, restaurada y documentada.

Al fin me hicieron caso y llegaron a un acuerdo con otra empresa, Círculo Digital, a la que le vendieron los derechos de comercialización. Dicha empresa, con la aceptación de Televisión, me nombró director de la nueva colección, para la que también he escrito los textos y he llevado a cabo la investigación. Hasta ahora se han publicado 18 volúmenes con 18 libretos de 72 páginas cada uno, conteniendo cada volumen cuatro programas con sus respectivas presentaciones.


Me parece que el flamenco de hoy está ya demasiado comercializado. Y por eso creo que desde los productos disponibiles en los ultimos años lo debería ser principalmente su colección, que un extranjero tendría que conocerla en primer lugar y primeramente que todo. En mi opinión esta colección hace ver muy bien lo que es el flamenco genuino y único. ¿Nos puede decir todos los aspectos que se ven en la colección y que dicen que el flamenco es mucho más que un arte o un género musical?

En el caso de Rito, pienso que es algo más que un arte o un género musical, porque asimismo puede mirarse como un estudio antropológico de una época: la forma de vivir de la gente, sus casas, sus relaciones sociales y familiares, su actitud ante la vida, la disposición de los pueblos y ciudades, los elementos arquitectónicos. También habría que tener en cuenta los aspectos socioeconómicos que se manifiestan en Rito, si observamos la manera de vestir de algunas personas o la estructura de los barrios marginales y los pueblos. En fin, que aparte de la música y de los elementos artísticos, existen otros que también configuran y forman parte de Rito.


He notado que entre los flamencólogos y estudiosos del flamenco hay algunas discrepancias, como las que se refieren, por ejemplo, a la división del cante en grande y chico. Yo me sumo con los que no están de acuerdo con esa división. ¿Cual es su opinión sobre este tema polémico?

Todo este asunto tiene su origen en un libro del escritor y periodista José Carlos de Luna, que publicó "De cante grande y cante chico", en el que hacía una división entre estilos que él consideraba de más grandeza artística y otros de menos. Sus teorías ya han sido superadas y, hoy en día, no se tiene en cuenta dicha división.

¿De qué año es ese libro?

"De cante grande y cante chico", de José Carlos de Luna, se publicó en 1942. La Asociación de Amigos del Libro Antiguo hizo una reedición en 2000 con la colaboración de la Bienal de Sevilla.*

(* nota: la primera edición en 1926 y la última en 2007)

Quizá el libro sobre el flamenco más conocido en los países extranjeros y del que los extranjeros toman probablemente la mayor parte de las informaciones, es del escritor norteamericano D.E. Pohren. ¿Además de esa división, hay en este libro otras teorías hoy relativamente superadas?

Don E. Pohren publicó "The Art of Flamenco" en 1962, un libro del que se hicieron cinco ediciones en inglés, la última revisada. En 1970 se publicó una versión en castellano, ya agotada. Es un libro que no conozco, pero que, en su día, tuvo una considerable difusión, sobre todo en EEUU. Desde entonces, han cambiado mucho los criterios que se han utilizado para publicar libros sobre flamenco. Ahora son más científicos, con investigaciones serias y sólidamente documentados.

Federico García Lorca, Manuel Machado, Rafael Alberti, José Luis Tejada... Los poetas importantes, especialmente, son Lorca y Alberti, de los que los cantaores interpretan sus poemas, mientras Manuel Machado y José Luis Tejada escribieron también las letras directamente para el flamenco. ¿Puede citarnos otros nombres importantes en el cante flamenco entre poetas y autores de las letras del pasado y de hoy?

Existe un amplio y rico patrimonio de letras flamencas que podemos llamar populares o tradicionales, es decir, aquellas de las que no se conoce su autor. Son letras antiguas, muchas de ellas transmitidas por cantaores que en el siglo XIX tuvieron relación con escritores y estudiosos, como es el caso de las letras que el cantaor Juanelo dictó a Antonio Machado y Álvarez, padre de Antonio y Manuel Machado, y que fueron publicadas en 1881 en un libro titulado "Cantes flamencos. Recogidos y anotados por Antonio Machado y Álvarez (Demófilo)".

Además de Manuel Machado y José Luis Tejada, como usted señala, otros poetas y cantaores escribieron y escriben letras para ser cantadas. Entre los cantaores, Fernando el de Triana, José Cepero, Pepe Pinto, Antonio Mairena, Manuel Gerena o José de la Tomasa; entre los poetas actuales, Francisco Moreno Galván, Antonio Murciano, José Luis Rodríguez Ojeda, Caballero Bonald, José Luis Ortiz Nuevo etc.

Hoy en día, y desde hace algún tiempo, los cantaores están comenzando a interpretar, no letras escritas expresamente para ser cantadas, sino textos de poetas y escritores: García Márquez, Pessoa, Cernuda, Picasso, Juan Ramón Jiménez, Ángel González, José Hierro, etc., aunque otros cantaores aún siguen acudiendo a la obra de algunos poetas más fáciles de adaptar a las estructuras flamencas: los hermanos Machado, Lorca, Alberti o Bergamín. También hay muchos que siguen utilizando letras populares o tradicionales.

Me gustaría que me hablara también de Camarón. ¿Sigue siendo un emblema mundial del flamenco? ¿16 años después de su muerte, cree que tiene el sitio que merece en la historia del flamenco?

Sobre Camarón se ha hablado y escrito mucho. Bajo mi punto de vista fue un cantaor que apareció en el panorama flamenco aportando un sonido nuevo y unas formas expresivas originales, cuando, precisamente, esos factores eran más necesarios. Particularmente, el que más me llega es ese Camarón fresco, personal, de arrebatadora entidad artística. Es decir, el Camarón de la primera época.

Cuando se habla de la segunda mitad del XX siglo, salvo a Camaron, no se pueden olvidar otros dos de los más grandes o genios del cante: Antonio Mairena y Manolo Caracol, que en más son de la misma generación. ¿Qué motivo principal era para otorgar la Llave de Oro a Antonio Mairena y no a Manolo Caracol?

Antonio Mairena inicia su escalada profesional cuando se le otorgó en 1962 la Llave de Oro del Cante, un galardón sin importancia que él supo revalorizar y otorgarle una dimensión que nunca antes había tenido. Por aquel entonces, su obra comenzaba a detentar un peso y su influencia mediática era considerable, respaldado por un grupo de intelectuales cordobeses.


Era el momento de Antonio Mairena, como anteriormente lo había sido de Marchena, Caracol o Valderrama. Mairena lo aprovechó, activando todas sus influencias y utilizando su habilidad y poder para convocar a su alrededor un buen número de incondicionales. La calidad artística de Mairena para merecer ese premio era incuestionable, pero también políticamente supo moverse con inteligencia.

Usted ha vivido una época inicial esplendorosa del flamenco y vive ahora el momento actual... ¿Cómo, comparativamente, ve el flamenco de hoy en relación al del tercer cuarto del siglo XX?

Cada época tiene sus características. Cuando se analiza un periodo determinado siempre hay que tener en cuenta tres factores esenciales: tiempo, lugar y gente. Yo he vivido varias épocas que, según mi criterio, son fundamentales en el desarrollo del flamenco. Ésta también lo es. No se puede decir que una sea mejor ni peor que otra. Convendría analizar cualquier tiempo según sus circunstancias sociopolíticas, culturales, históricas, económicas, etc.

Yo tomo los cursos de baile casi 4 años y solo desde hace un año me intereso por el cante. Y he llegado a la conclusión de que sin el conocimiento del cante uno no puede entender bien el flamenco, ni la guitarra, ni el baile... Quizá sea este un hecho que, me parece, los extranjeros ignoran. ¿Puede explicarnos - a los extranjeros - la importancia del cante?

Las grandes figuras de la guitarra y el baile son, ante todo, aficionados al cante. En el cante está la base del flamenco. Su conocimiento es fundamental. Una persona puede tener nociones de baile y de guitarra, pero no es posible desarrollarlas sin descubrir antes los secretos del cante, sus estructuras rítmicas y sus diseños melódicos. En el cante están los cimientos del arte flamenco.


Tengo la sensación de que este hecho lo ignoran también muchos, o algunos de los mismos artistas españoles. Quizá sobre todo los jóvenes, la gente del baile y de la guitarra... ¿Qué respeto al cante hay actualmente en Andalucía, o en toda la España, de parte de los artistas profesionales?

Un buen profesional es el que conoce a fondo el cante flamenco en todas sus variantes y estilos. Un mal profesional es el que lo desconoce. Hoy en día, cualquiera tiene a su alcance los medios audiovisuales y literarios para adquirir el conocimiento necesario, así como la posibilidad de hablar con personas mayores, artistas y aficionados, que le transmitan sus experiencias.

¿Qué importancia concede al conocimiento de la lengua española, respectivamente del dialecto andaluz, en la relación a „los extranjeros y el flamenco“?

El flamenco tiene su origen en Andalucía, por lo tanto, el conocer el castellano y más concretamente el dialecto andaluz, ayuda a comprenderlo mejor.

¿Considera el flamenco que su difusión en el extranjero es importante?


Es fundamental que el flamenco se muestre más allá de nuestras fronteras. Esto ya ocurría en el siglo XIX. Y es fundamental por varias razones: porque tiene más aceptación fuera que dentro de España, porque hay más posibilidad de trabajo y porque existe una sensibilidad especial para apreciarlo.



Mi gran agradecimiento a José María Velázquez-Gaztelu por la entrevista.