Slova/Palabras de...(3)

Bailaor y maestro José Galván:

"Hoy veo muchas imitaciones, poca singularidad…mucha gente repetida. Antes cada uno tenía su baile, Güito tenía el suyo, Farruco tenía el suyo, Matilde, Trini España…. Antes no había televisión ni video, entonces se sacaba lo que uno tenía dentro, hoy se tiende a repetir..."

Tanečník a lektor José Galván:

"V současné době vidím mnoho imitací, málo jedinečnosti...hodně lidí se opakuje. Předtím měl každý svůj taneční styl, El Güito měl svůj, Farruco měl svůj, Matilde, Trini España...Dříve nebyla televize ani video, a tak člověk čerpal z toho, co měl uvnitř, nyní se tíhne k opakování..."

(fuente/zdroj: entrevista/rozhovor s José Galvánem pro Deflamenco)

100 let

V letošním roce si flamenco připomíná 100. výročí narození dvou velikánů flamenkového zpěvu, Antonia Maireny a Manolo Caracola. A tak se na mnoha místech Andalusie organizují různé koncerty a další programy na počest těchto významných umělců.

Na video ukázkách cante por Bulerías v podání obou mistrů:

Antonio Mairena - kytara Manuel Morao



Manolo Caracol - kytara Melchor de Marchena

MANUEL EL AGUJETAS

Cuando se escribe de Manuel de los Santos Agujetas, no se puede olvidar a su padre, Agujetas el Viejo, ni tampoco a los desciendentes de Manuel, sus hijos Dolores y Antonio. Es decir que Los Agujetas poseen un sello propio.

Tienen un estilo muy característico, una expresión muy personal, que no se oye habitualmente en otros intérpretes del cante flamenco. No es necesario conocer los nombres de los hijos de Manuel para poder reconocer su pertenencia a la familia Agujetas. Cuando oí por primera vez el disco de Antonio y luego también el de Dolores, los hijos de Agujetas, estaba de verdad muy sorprendida y me dije que es magnífico, cuando los hijos conservan el estilo de su padre y abuelo. Y sobre todo, cuando es tan específico, distinto de otros, y sobre todo en los tiempos de hoy. Sólo qué pena, que no dan mucho la cara al mundo profesional.

Quizá también porque la mayor parte de los „aficionados“ busca más el „flamenquito“ que el flamenco, actúan en publico con su cante puro y jondo sólo lo minimo. Pero seguramente no cesan de cantar en fiestas privadas para sus verdaderos amigos y aficionados al flamenco, que vienen en su casa de diversas partes de Andalucia, o de España.

---------------------------------------

Když se píše o Manuelovi de los Santos Agujetas, nemůže se opomenout jeho otec, Agujetas el Viejo, a následně ani Manuelovy potomci, jeho děti - dcera Dolores a syn Antonio. Los Agujetas nesou svůj rodinný punc. Mají vlastní charakteristický styl, výrazně osobní projev, který se obvykle u jiných interpretů flamenkového zpěvu neslyší. Ani není potřeba znát jména dětí Manuela, aby se podle zpěvu poznalo, že patří do rodiny Agujetas. Když jsem poprvé uslyšela album Antonia a poté i album Dolores, byla jsem opravdu velice překvapena a říkala jsem si, že je úžasné, když potomci zachovávají styl svého otce a dědy. A obzvlášť, když je takto specifický, odlišný od jiných, a obzvlášť pak v dnešní době. Škoda jen, že se vyhýbají profesionálnímu světu.

Možná i proto, že dnes většina „příznivců“ vyhledává více „flamenquito“ než flamenco, vystupují veřejně se svým čistě tradičním zpěvem jen minimálně. Ale rozhodně nepřestávají zpívat na soukromých fiestách pro své přátele a milovníky flamenka, kteří za nimi přijíždějí z různých koutů Andalusie, či Španělska vůbec.

--------------------------------------------------------------------

AGUJETAS EL VIEJO, vlastním jménem Manuel de los Santos Gallardo, se narodil v roce 1908 v Jerez de la Frontera (Cádiz) v ulici Nueva ve čtvrti Santiago a zemřel v Rotě (Cádiz) roku 1976. Měl 4 dcery a 5 synů. Dcera Tomasa je nejstarší ze všech sourozenců, dále Juana, žijící v Americe, María a nejmladší Lica; synové Juan el Gordo, Manuel Agujetas, Paco, Diego a Luis Agujetas. Agujetas el Viejo, první z významných členů rodiny Agujetas, byl představitelem nejčistších, původních cikánských cantes. Zpěvu se naučil v rodinném prostředí, kde se flamenkem žilo denně. A také se učil od tehdejších místních mistrů jakými byli Antonio Frijones, Diego el Marruro či Manuel Torre – od velkých siguiriyeros (jak ve flamenku nazývají zpěváky, kteří vynikají v cantes por seguiriyas), na jejichž styl Agujetas el Viejo navázal. Profesionálním zpěvákem se však nikdy nestal.



Cikánský zpěvák MANUEL DE LOS SANTOS PASTOR, známější pod přezdívkou či uměleckým jménem El AGUJETAS (nebo také MANUEL EL AGUJETAS) se narodil ...V biografiích je mým zvykem začínat stejnou nebo podobnou větou. V tomto případě však není jisté, kdy a kde se tak stalo. Možná se narodil v Rotě (Cádiz) roku 1939, možná přišel na svět již o tři roky dříve a v Jerez de la Frontera...Jak on sám přiznává v dokumentu nazvaném Agujetas cantaor: "nemám žádné papíry“... Zatímco otec kovář se zpěvu profesionálně nikdy nevěnoval, syn zanechal kovářského řemesla i dílny a vydal se na profesionální pěveckou dráhu, aby mohl šířit veškeré umění, které po svém otci zdědil.

Na počátku sedmdesátých let se odstěhoval za novou „prací“ do Madridu. Tam také brzy nahrál své první album, na kterém ho doprovázel kytarista Manolo Sanlúcar a jehož producentem byl Manuel Ríos Ruiz. Album mělo velký úspěch, jenž podnítil řadu nabídek na recitály, a tak se mu zanedlouho otevřela jeviště v peñas, tablaos, na festivalech, v divadlech, či na univerzitních kolejích. Účinkoval např. v tablao Café de Chinitas, na univerzitní koleji Ateneo v Madridu, klubu Urbis...a dalších.

Brzy obdržel i mnohá ocenění, z nichž je třeba vyzdvihnout Premio Nacional de Cante, jež obdržel v roce 1977 od Cátedra de Flamencología.

Následně projížděl svět křížem krážem a stal se tak jedním z mnoha umělců „emigrantů“; pobýval v Rakousku, Japonsku, Mexiku a ve městech jako Paříž nebo New York, kde za sebou zanechával množství příznivců. Jestli byl Agujetas známý a uznávaný ve své zemi, pak za hranicemi Španělska, v Paříži, Londýně a New Yorku se mu uznání dostávalo ještě více. V Severní Americe se také na dlouhou dobu usadil.

Flamenkový zpěv se nemůže jen tak vytratit; „jerezský“ Cikán ho nosil stále při sobě jako neoddělitelnou erupci svých každodenních citů, své duše, své přirozenosti. Manuel de los Santos zdědil po svém otci přezdívku a navázal na pěveckou tradici spřízněnou s kovářskou dílnou. Manuel vždy zpíval „por la ley“; jak se mluví flamenkovým jazykem, zpíval podle jejich „zákona“, „pravidel“ čistého cikánského zpěvu, podle tradice. El Agujetas byl v tehdejší době novým hlasem, který způsobil určité překrystalizování jednoho nezaměnitelného aire; echa velmi staré jerezské školy, oné Manuela Moliny, ve které pokračovali El Marrurro, Mojama, Tío José de Paula, a která nejvíce zářila v osobě Manuela Torre.

Po dlouhém pobytu v Severní Americe překonával El Agujetas vážnou nemoc. V roce 1987, již po uzdravení, mu byla vzdána pocta benefičním koncertem v Jerez de la Frontera, který organizoval básník Manuel Ríos Ruiz, a při kterém asistovala řada významných flamenkových osobností. Tato událost se také stala zlomovým bodem, od něhož se opět vrátil ke své profesionální činnosti.

Objevení se ve filmu Flamenco Carlose Saury (1995), již s tváří poznamenanou léty, bylo také jedním z jeho klíčových životních momentů – interpretací Martinete předvedl v plné síle dědictví svých předků. Od této chvíle se horlivě věnoval nahrávkám, vydal záznamy z živých koncertů jako Agujetas en París (Harmonia Mundi, 1996) či Agujeta en la Soleá (Alía,1998)... Zpěvák má velmi rozsáhlou diskografii, ačkoliv jeho prioritou, ostatně jako všech zpěváků jeho ražení, po celou dobu byly a jsou recitály v peñas a tablaos. Kromě již uvedených titulů stojí za mimořádnou pozornost ze starších nahrávek například album z roku 1972, nazvané Viejo cante jondo.

Manuel El Agujetas brání ten původní starý, tradiční zpěv, ničím nedotčený, a spolu s několika málo dalšími umělci (např. Paquera de Jerez nebo Chocolate) se cítí být jeho ochráncem či strážcem. Tato a mnohá jiná přiznání jsou obsahem dokumentárního filmu Agujetas cantaor , který s ním natočila francouzská režisérka Dominique Abel v roce 2000 ve Francii. Zpěvák v něm ne zrovna moc jemným způsobem líčí svůj život, filozofii člověka své rasy, hovoří o svých trápeních, mluví o sobě jako o analfabetovi, který všeho dosáhl pouze značným úsilím a vlastníma rukama.

O pár let později, po natočení krátkého biografického filmu, nahrává další album pod názvem 24 quilates, se kterým se opět vrací a dovolává se oné staré školy Manuela Torreho... především ve svých cantes por seguiriyas a soleares.

A jak jsem se nedávno dozvěděla „Los Agujetas nikdy nebudou zpívat flamenquito“ , že by se prý nikdy nesnížili ke komercím a fúzím, takže buen aficionado může mít jistotu, že od nich vždy uslyší jen čistě tradiční zpěv.



Manuel el Agujetas - Agujetas el Viejo - Seguiriyas



Manuel el Agujetas - Martinete z filmu Flamenco
(vlevo zpěvák Manuel Moneo)

Nueva Frontera del Cante de Jerez

Algunos cantaores jerezanos jóvenes luchan por conservar la tradición, la pureza del flamenco de sus mayores: el único y verdadero flamenco. No tenemos palabras los aficionados al flamenco eterno para agradecer esta apuesta de los cantores de la Nueva Frontera, verdaderos jóvenes flamencos amantes del flamenco viejo, único, inmortal.

Někteří mladí jerezští zpěváci bojují za zachování tradice, čistoty flamenka svých předků: jedinečného a skutečného flamenka. My příznivci věčného flamenka nenacházíme slov, abychom projevili vděčnost za tuto sázku zpěváků „Nové Hranice“; opravdových mladých umělců milujících staré, ojedinělé a nesmrtelné flamenco.

Muestras/Ukázky:

Juanillorro - Tangos de Tío Borrico - kytara Miguel Salado



Ezequiel Benítez - Malagueña de Chacón - kytara Manuel Valencia



Moneíto - Tientos - kytara Juan Manuel Moneo



Fiesta por Bulerías



Del cante de Jerez también aquí/O jerezském zpěvu také zde:

Luis Moneo (Los Moneo), El Torta, Jerez sin fronteras (Jesús Méndez), Terremoto de Jerez, Manuel Soto Sordera, Fernando de la Morena, Bulerías de Jerez, Muestras/Ukázky Bulerías

Slova/Palabras de...(2)

„Está claro, que en la historia del flamenco hay también algunos magnificos cantaores payos, y que el cante no se puede dividir en cante payo y cante gitano. Sin embargo lo que debo decir, que yo no puedo imaginar el flamenco sin los cantaores gitanos.“

„Je jasné, že v historii flamenka je také několik vynikajících zpěváků necikánského původu, a že se flamenkový zpěv nemůže dělit na cante payo a cante gitano. Nicméně musím říct, že já si neumím představit flamenco bez zpěváků Cikánů.*“

con el cantaor jerezano de La Plazuela/s jerezským zpěvákem:
LUIS MONEO LARA

„Sería muy difícil para mí imaginar qué ciudad de Andalucía podría existir sin el flamenco. Pero con seguridad puedo decir que Jerez no. Jerez y flamenco son como las dos caras de la misma moneda. No podría imaginar el flamenco sin Jerez, no podría imaginar Jerez sin el flamenco.“

„Bylo by pro mne velmi obtížné představit si, které město v Andalusii by mohlo existovat bez flamenka. S jistotou však mohu říci, že Jerez ne. Jerez a flamenco jsou jako dvě strany jedné mince. Neuměla bych si představit flamenco bez Jerezu, neuměla bych si představit Jerez bez flamenka.“

con el guitarrista jerezano/s jerezským kytaristou:
JUAN MANUEL MONEO

*U nás často vidím mylně používaná slova "Rom, romský". V souvislosti s flamenkem je však správné označení Cikán, cikánský. V Andalusii ve flamenku jsou to Cikáni. Cikáni, před kterými jen smekám klobouk.

JUAN MONEO "EL TORTA"

Uno de los cantaores más geniales del flamenco actual, uno de mis cantaores preferidos, uno de mis tesoros del cante actual...

Jeden z největších géniů současného flamenkového zpěvu, jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků a z mých současných pěveckých pokladů...

----------------------------------------------------------

Flamenkový zpěvák JUAN MONEO LARA, přezdíván EL TORTA, se narodil 4.9.1953 v Jerez de la Frontera (Cádiz), ve čtvrti San Miguel, známé jako La Plazuela. El Torta je jednou z nejvýznamnějších postav jerezského flamenka v současné době. Pochází z rozsáhlé cikánské dynastie s bohatou flamenkovou tradicí, Los Pacote. Bratr zpěváků Manuela Moneo a Luise Moneo, strýc zpěváka El Barullo a zpěvačky Macareny Moneo...atd.

Zpěvu se učil přirozenou cestou v rodinném prostředí a v kruhu svých přátel. „Za naším domem, kde já spával jako malý kluk, žil Manuel Torre.“ říká El Torta.„Jsem pyšný na to, že jsem vyrůstal tam, kde se zrodil základ.“ a dodává: „Lola Flores tři sta metrů od našeho domu, Chacón pět set metrů, La Paquera....Já byl v kolébce a poslouchal jsem zpěv.“

El Tortovi se vždy rozjasní tvář, když si vzpomene na staré mistry ze své čtvrti. Lepil se na ně už jako malé dítě: „Manolo Jero, otec Periquína, a Tío Borrico byli velcí přátelé. Byli stále spolu a prozpívali celé noci v Los Cuatro Muleros.“ Další z jerezských zpěváků, které obdivoval, byl například Juanito Mojama, také ze čtvrti La Plazuela.

„De los que quedan ahora, cantando puro, los que más me gustan son Manuel Agujetas y mi hermano Manuel Moneo. No en Jerez, en el mundo entero. Cuando falten, quedará el flamenquito.“

„Z těch, kteří ještě zůstali mezi námi, zpívajíc puro, se mi nejvíce líbí Manuel Agujetas a můj bratr Manuel Moneo. Nemyslím jen v Jerezu, ale v celém flamenkovém světě. Až nebudou, zbyde jen flamenquito.“

„Já začal velmi brzy...“ El Torta se přiznává, že se vždy velmi styděl zpívat, ale že zpíval, jelikož to potřeboval. Aby se vyjádřil více než jen jako profesionální umělec. „To, co já dělám, to není zpěv, ale předání mých pocitů.“

„Měl jsem tu výsadu být přítomen u všeho již od dětství. Do flamenka mě uvedl můj děda, Pacote, a také babička, Manuela Carpio Montoya. Je nás devět sourozenců, pět kluků a čtyři holky. Zpíváme všichni, ačkoliv někteří se stydí. Ještě více než já. Mají to uvnitř, ale nechtějí se stát umělci. Manuel je nejlepší, když zpívá, vše se chvěje.“..."U nás doma a v naší čtvrti, na každém rohu byla nějaká fiesta a já byl vždy u toho nejlepšího.“

„Budil jsem se o půlnoci a otec se mě ptával: Kam jdeš? Poslouchat zpěv, nechce se mi být v posteli.“...“ Byl jsem pořád na ulici. Všichni odpočívali, jen já ne. Ti, co se mi líbíli úplně nejvíc, byli Agujetas El Viejo, Manuel Agujetas, Terremoto, Borrico, můj bratr Manuel, Rubichi, Chocolate, Mairena...a Camarón.“

Jeviště a nahrávací studia nikdy neměl moc rád, přesto dalších zkušeností nabýval vystupováním na fiestách nebo v peñas. V roce 1972 získal jednu z prvních a významných cen ve své kariéře, za Soleares na Concurso de Mairena del Alcor. Předávat cenu mu měl sám Antonio Mairena, ale El Torta si pro ni osobně nepřišel. Z obav, že nic nevyhraje, a především pak pro svou nesmělost zůstal celou tu dobu v autě. Vzdálený od všeho dění, aby ho nikdo neviděl, slyšel jméno vítěze jen prostřednictvím megafonu.

Ve stejném období nahrál kolektivní album nazvané Fiesta en La Plazuela, které obrželo cenu pro nejlepší album od Cátedra de Flamencología v Jerezu.

Prezentoval se například ve vystoupení Flamenco, esa forma de vivir, v madridských tablaos jako Los Canasteros, v Circulo de Bellas Artes, byl členem jerezského tablao El Duende a účinkoval také ve filmu Flamenco, režiséra Carlose Saury. Každým rokem vystupuje např. na Fiesta de la Bulería.

Jeho prvním sólovým albem bylo Luna mora, nahrané v roce 1990, a o tři roky později prezentoval Colores morenos. Mezitím například nahrál album Jerez. Fiesta y cante jondo (1991) spolu s bratrem Manuelem Moneo a s dalšími umělci, a spolupracoval s kytaristou Moraíto Chico v Bulerías na jeho prvním sólovém albu.

Z umělců nenarozených v Jerezu zvláště vyzdvihuje Antonia Mairenu: „Byl tím, jenž přivedl zpěv na festivaly, a na nich mu vymezil i své místo. Byl to mistr. Nikdo po Manuelovi Torre nebyl větším zpěvákem než on. Poté přišel Camarón a udělal ve flamenku velký obrat.“... “Můj bratr Manuel je velkým mairenistou, a má důvod, proč jím být. Pro mne byl Antonio tím, kdo posunul laťku nahoru. Byl Pan zpěvák. Z těch, co já zažil, ten největší, protože jeho já jsem slyšel. O Manuelovi Torre mi jen vyprávěli a poslouchal jsem jeho alba.“

El Torta je jedním ze zpěváků, kteří si dělají starosti o toto umění a zachování již zapomenutých cantes.

Kromě jerezských cantes nahrál také styly, které nejsou typické pro jeho kraj, jako bamberas nebo cantes de levante. Chce ukázat, že je buen aficionado: „I když si to lidé nemyslí, jsem zpěvák se širokým repertoárem. Potřebuji si to jen přezkoušet, ale jsem schopný zazpívat padesát palos. Dobrá palos ne, estilos. Musí se už mluvit jinak: estilos flamencos. A každý styl má svou větévku, například cantiñas, mirabrás, romera...Musíš být milovníkem a znát je všechny.“

Při vzpomínání na staré mistry dodává: „Ve stopách Manuela Torre a Antonia Maireny jde jen velmi málo umělců. Zato je hodně zpěváků, kteří jdou v Camarónových. A všichni to dělají stejně, ale on byl géniem, jenž předběhl svou dobu. Ačkoliv flamenku ublížil skrze ty, kteří ho následovali. To jeho ano, ale otevřel cestu, která neplatí. Začal velmi čistě a stáhli ho do propasti. Mluvím jako milovník, ne jako umělec. První, co je zapotřebí, je být velkým milovníkem.“


Je zpěvákem s velmi citlivou duší a silným pěveckým charismatem, s nadmíru osobitým projevem, schopným přenášet emoce na posluchače jako málokdo. Sám El Torta říká:

„El cante sale del sufrimiento de la vida."

„Zpěv vychází z utrpení života.“

V roce 2007, téměř po patnácti letech, představil své nové sólové album. Nejen pro odbornou kritiku se Momentos (Cd+Dvd) staly excelentním dílem, které zpěvák nahrál na vrcholu své kariéry. Většinu textů si složil sám a vypovídá v nich i o své temné minulosti. O zkušenostech s drogami zpívá například v jedné z Bulerías, s příhodným názvem „Heroína“.

V mé čtvrti jsem poznal,
jednu špatnou společnici.
Jmenovala se Heroína,
nemohu se od ní odloučit.
A já nevím, co dělat.
A nevím, kam jít.
Musím krást, abych ji získal...

Ujišťuje, že se odvolává na jednu etapu svého života již dávno překonanou, ale že ji bude zpívat i nadále, aby „upozornil ostatní lidská stvoření“. A že: „Noc je delší než smrt.“ Přiznává, že procházel životem až příliš rychle, a proto od něj dostal tolik ran. Ale teď chce pokračovat pomaleji, v klidu. Je si vědom, že ztratil spoustu času v zatáčkách na své cestě...

„Texty jsem vymýšlel odjakživa, zpíval jsem den co den...Některé jsem zapomněl hned poté, co jsem je odzpíval. A ty, které se mi líbily moc, si pamatuji. Ani náhodou se však nemůže udělat spousta dobrých textů každý den. Nechápu ty, kteří jich píší tolik. Já je vymýšlím po svém, buď lépe nebo hůře, ale jsem odlišný. Někdy mě napadnou, když sním. Ani nevím, jestli spím nebo jsem vzhůru. Kromě nočních můr. Ale některé se sněním nezrodily. Je potřeba být sám, utéct před hlukem. Naučíš se více nasloucháním než povídáním.“

Dílo obsahuje i Tangos věnované památce Luise de la Pica, zpěváka a blízkého přítele. Na něj si uchoval velké množství vzpomínek z nespočetných nocí probdělých až do rána, kdy Luis zpíval a on jej doprovázel compásem, buď tlesky nebo klepáním klouby prstů do stolu.

„A mí me gusta cantar más sin guitarra que con ella...Sobre todo cuando la guitarra no es buena. Hay muy pocos tocaores que acompañen al cante de verdad. Pararse es lo más dificil. Los silencios son importantes, que no te molesten cuando estás inspirado. Ahora todos quieren correr y lucirse, pero hay que tener un máximo respeto al que canta.“

„Mně se více líbí zpívat bez kytary než s ní...Zejména, když kytara není dobrá. Je zde velmi málo kytaristů, kteří skutečně umí doprovázet zpěv. To nejtěžší je zastavit se, ticha jsou velmi důležitá. Neměli by tě rušit, když se inspiruješ. Dnes chtějí všichni běžet a blýskat se, ale je zapotřebí mít maximální respekt k tomu, kdo zpívá.“

Na interpretaci se jeho rány, úzkost a bolest dostatečně projevují. Mocný hlas, kterým disponuje, mu navíc umožňuje dodávat písním ještě hlubší tragédii. El Torta rozhodně nepatří ke zpěvákům, kteří by museli něco předstírat.

„Mám v hlasu dost síly a jsem připraven narodit se znovu ve zpěvu. Musím se stále učit, jelikož to, co jsem dosud ze sebe dostával, mi darovali ti nejlepší. Já byl se všemi těmi největšími mistry: Borrico, Camarón, Mairena, Terremoto...Nyní se ale flamenco hodně změnilo, už není v barech, mladí ho poslouchají z disků. Je komerční.“

Umělci jako on jsou nepředvídatelní, a tudíž nepravidelní, a tak logicky ne vždy dosahují svého maxima. Avšak kdo měl kdy možnost slyšet El Tortův zpěv na úplném vrcholu, následuje ho znova a znova...

Ačkoliv zpívá celý život, strach z jeviště nikdy nepřekonal. Naopak, pokaždé, když má účinkovat na veřejnosti, prožívá to čím dál tím hůře. „Zpívat flamenco, znamená plakat. Když mi někdo říká, že jsem byl dobrý a že mne obdivuje, hodně moc se stydím...“

(Juan Moneo "El Torta" zemřel 31.12.2013 v Sanlúcar de Berrameda.)

Viz též LOS MONEO


Seguiriyas z DVD "Momentos"
El Torta a kytarista Juan Manuel Moneo



Tangos z DVD "Momentos"
El Torta a kytarista Juan Manuel Moneo



Krátké video ukázky z celého DVD "Momentos":
El Torta a kytarista Juan Manuel Moneo


Odkazy na Oficiální stránky a jeden skvělý blog, věnovaný především tomuto zpěvákovi a rodině Los Moneo.

PS: Video ukázky zveřejněny se souhlasem producenta Javiera Guerry/Videos publicados con autorización del productor Javier Guerra!