neděle 20. června 2010

Marina


Muestras/Ukázky:

Marina Heredia - Fandangos de Albaicín (Verdiales granaínos)

Marina Heredia - Soleá

Marina Heredia - Seguiriya


Marina Heredia - Bulerías

pondělí 14. června 2010

¿Después de Chano, David Palomar?

Entre los artistas jóvenes o quizás mejor dicho, entre los artistas de la nueva generación en Cádiz, el que más llama mi atención es sin duda David Palomar. De algunos artistas basta oír muy poco para saber mucho. En el caso de David Palomar con ver solo estas dos muestras, estos dos vídeos, una se hace una idea muy aproximada de lo que puede ser el futuro de este artista, para saber, para pensar, para creer que va a ser el maestro de los cantes de Cádiz. No oso decir „que ya es el maestro“, porque me parece todavía demasiado joven para usar esta palabra, para llamarlo así, sobre todo si pienso en Chano Lobato... Ay...

Pero estoy segura de que David Palomar tiene todas las condiciones para convertirse en el gran maestro de los cantes de Cádiz y la capacidad y la convicción que se necesitan para conservarlos en estado puro.

Ojalá que sea así... Si no, si me engaño con este cantaor, voy a llorar...Y creo que no solo yo.

Me acuerdo que hace dos años, en febrero 2008, cuando tuve la posibilidad de hablar con Félix Grande aquí en Praga y le pregunté por los jóvenes y le di el nombre de David Palomar, me contestó que „no conocía“ este nombre. Hace dos años Félix Grande todavía no lo conocía. Desde ese tiempo no tuve otra posibilidad de hablar con él, pero no tengo dudas de que ya conoce muy bien a este artista, y que ya lo conocen bien todos los grandes expertos del flamenco...

čtvrtek 10. června 2010

Potaje Gitano de Utrera


Esto es mi otro regalo que recibí en Utrera, en casa de los Cuchara. Pero desgraciadamente debo decir que se convirtió solo en mi regalo virtual, porque yo lo olvidé allí. Yo he olvidado mi Potaje Gitano en Utrera… Ay...Por suerte que me hice al menos esa foto, que puedo mirar.


Cuando el otro día en casa de la amabilísima María, la hija del gran Perrate, me preguntaron si quiero comer un potaje, si me gusta, yo no tuve ni idea de que se trata de una comida y por cierto también de qué comida se trataba. Les contesté que yo conozco esta palabra solo como el nombre de un festival utrerano. Pues bien, cuánto solo una autodidacta de la lengua española llego a algunas palabras tarde y a otras más tarde (o ¿pronto?). Yo conocí bien la palabra „la sopa“ y todavía no „el potaje“. No daba tanta importancia a mirar el vocabulario cuánto a saber que es el nombre del primero festival de España. Daba más importancia al hecho que oyendo la palabra „el potaje“ ya me salen automaticamente los nombres como El Perrate, Gaspar, Fernanda y Bernarda, El Turronero...Todos los grandes artistas de Utrera que en el pasado actuaban en este festival muchas veces rendiendo homenajes a otros grandes, como a Manuel Torre, Antonio Mairena, Manolo Caracol... Y después están homenajeados también esos mismos grandes de Utrera. Como por ejemplo este año. Es por tercera vez cuando el Potaje Gitano de Utrera rinde el homenaje siempre merecido a Fernanda y Bernarda, las maravillosas cantaoras, las diosas de la soleá y la bulería.


(Sonriendo) Entonces, tengo otro recuerdo inolvidable: ¡Yo comí un potaje verdadero! El potaje gitano de Utrera. Lo fue un potaje, me lo hicieron los gitanos, y lo comí en Utrera. No creo que haya un otro potaje que podría superar este. Así estaba comiendo allí el potaje, pensando también en cuánto me gustaría ver un Potaje hace 40, 50 años… Ay...

Si lo hubiera comido en otra ciudad, en otra casa...no sé, no sé si me hubiera gustado tanto...


POTAJE GITANO DE UTRERA

čtvrtek 3. června 2010

Dedicado a Vallejo



Muestras/Ukázky:

Manuel Vallejo - Seguiriyas



Manuel Vallejo - Taranta



Manuel Vallejo - Media Granaína



Manuel Vallejo - Fandanguillo

neděle 30. května 2010

CANALEJAS DE PUERTO REAL

Flamenkový necikánský zpěvák JUAN PÉREZ SÁNCHEZ, známější v uměleckém světě pod přezdívkou CANALEJAS DE PUERTO REAL, se narodil v cádizském Puerto Real roku 1905 a zemřel v Jaénu roku 1966.

Je jednou z charakteristických osobností etapy flamenka zvané Ópera flamenca. Měl předky v cikánské jerezské rodině los Paquirri, a tudíž dobré základy pro následné excelování v cantes festeros. Silnou stránkou tohoto zpěváka byly výrazná osobitá interpretace a kreativita v jeho jinak velmi širokém repertoáru flamenkových stylů.

V posledních letech svého života se představil i na některých soutěžích, na nichž mimo jiné vyhrál např. cenu Lámpara Minera v roce 1963 či získal první cenu za Cantes de Levante na Concurso Nacional de Córdoba v roce 1964. Za zmínku stojí také druhá cena pro profesionály, již získal ve zpěvu Cartageneras v soutěži pořádané ve městě Cartagena roku 1965, přičemž zvítězil jiný velký zpěvák oné epochy, Bernardo el de Los Lobitos.

Pocházel ze sedmi sourozenců, z nichž on coby Canalejas a jeden z bratrů coby Moret dostali přezdívky po populárních politicích té doby. S Moretem si v dětství také nejvíce rozuměl a často se spolu potulovali po přístavech a nebo hledali příležitosti na fiestách, aby si mohli vydělat nějaké peníze. Flamenkovým životem v tehdejší době bývaly přátelské večírky, svatby, křtiny nebo občasné účinkování v lokálech,tzv. Cafés cantantes, nacházejících se v Puerto Real a okolních městech jako např. San Fernando, Jerez, nebo samotný Cádiz.

Canalejas de Puerto Real býval velkým obdivovatelem zpěváka Manuela Torreho, stejně jako dalšího velkého jerezského mistra přezdívaného El Niño Gloria, či jeho blízkého přítele Josého Cepero, a samozřejmě také zpěvačky známé jako Niña de los Peines, jejíž písně ho nesmírně fascinovaly. Po celou uměleckou kariéru ho doprovázeli velcí kytaristé, avšak nejoblíbenějším se mu stal Martínez.

Od roku 1932 nabývala jeho pověst velkého zpěváka na značné popularitě. Barcelona se stala prvním místem, kde vešel ve známost pro širší veřejnost a poté se prezentoval již po celém Španělsku. Debutoval např. v madridském Salón Olimpia s umělci Peña hijo a Angelillo. A do hlavního města se vrátil v roce 1934 spolu s Josém Cepero, se kterým účinkoval v Circo Price. Na této věhlasné a slavné scéně vystupoval pak ještě mnohokrát, a to s nejvýznamnějšími postavami zpěvu oné epochy, z nichž se však největší přízně publika těšil zejména právě on. Jeho pěvecký styl se líbil nejvíce, a tak si ho publikum vyžadovalo i na závěr představení.

Cestoval nejen po celém Španělsku, ale také po jiných zahraničních zemích. Často účinkoval především v Maroku, ještě před vyhlášením nezávislosti tohoto státu.

Rodák z cádizského Puerto Real se po nějaké době usadil natrvalo v Jaénu. Tam poznal svou životní partnerku a budoucí matku svých třech dětí. V Jaénu si založil i vlastní taxislužbu, kterou provozoval až do konce života.


pátek 21. května 2010

Ganas de vivir/Chuť žít

Antes de mi viaje a Utrera, cuando le dije a un conocido en Andalucía que a mí me gusta mucho el cante de Utrera, de Jerez y de Cádiz, él me contestó: “A mí me gusta más el cante de Utrera, porque es el cante más sincero.”

Después de mi viaje, cuando ya volví a Praga, otro conocido en Andalucía me escribió: “Me alegro mucho de tu viaje a Utrera. Yo creo que has demostrado una gran afición y mucho sentido común yendo a esa ciudad y no a otra… En Utrera está el flamenco vivo, eso es una realidad que tú has demostrado con tu viaje...

El cante más sincero, el flamenco más vivo. No hay las palabras que mejor podrían caracterizar el flamenco en esta tierra, en Utrera.


Mi otro encuentro con el cante más sincero, con el flamenco vivo, ha sido en la casa de la Ana La Turronera. Y quien mejor me conoce, quien mejor sabe qué gran admiradora soy del Turronero, su hermano, imagina muy bien que era para mí un encuentro muy especial, por muchas cosas. Haber encontrado a Ana La Turronera significa haber cumplido uno de mis grandes sueños, por los que yo vine a Utrera. Me sale del corazón un gran olé, porque también Ana me cantó en su casa. Me cantó sus letras y las de su hermano, El Turronero. Me cantó mis cantes preferidos, como Al horizonte yo quiero mirar o Mirando al cielo yo vi...

Yo fui a Utrera como cumpliendo un gran sueño y me fui con ese sueño del cumplido y una alforja llena de grandes regalos. Yo puedo decir, de un lado felizmente, que me fui también con Ganas de vivir. Y de otro lado lo digo muy tristemente, porque Ganas de vivir es un librillo donde hay todo el dolor y el sufrimiento, que la cantaora pasó después de la muerte de su hijo. En Ganas de vivir hay las letras dedicadas a su hijo Manuel, que murió en sus 34 años.

¿Puede ser un cante más sincero? ¿Puede ser un flamenco más vivo?

Aquí algunas muestras de sus letras y algunas palabras de Paco Chaves en la introducción del libro:
En este libro Ana abre su corazón y nos cuenta lo que ha ido sintiendo en estos ocho últimos años. En este libro se pueden leer sus poesías cortas, escritas con el corazón, sin reglas ni normas literarias, al dictado, en su puestecillo, probablemente en un trozo de papel o cartón rebuscado en la tienda. Y a través de este libro podremos apreciar la calidad humana de esta gitana, que diariamente nos da lecciones de cómo es la vida y como hay que vivirla...“

------------------------------------------------------

Před cestou do Utrery jsem říkala jednomu známému z Andalusie, že se mi líbí zpěv Utrery, Jerezu a Cádizu. Na to on mi sdělil: “Mně se nejvíce líbí zpěv Utrery, protože je nejupřímnější.

Po návratu do Prahy mi napsal z Andalusie zase jiný kamarád: “Velmi mne potěšila zpráva o tvé cestě do Utrery. Myslím, že jsi tak ukázala velkou lásku k flamenku a hodně společného, že jsi jela právě do tohoto města a ne do jiného... V Utreře je živé flamenco, a to je realita, kterou jsi ty touto cestou dokázala...

Nejvíce upřímný zpěv, živé flamenco. Není jiných slov, jež by mohla lépe charakterizovat flamenco v tomto kraji, v Utreře.

Moje další setkání s nejupřímnějším zpěvem a živým flamenkem bylo u zpěvačky Any La Turronera. A kdo mne dobře zná, kdo nejlépe ví, jak velká jsem obdivovatelka zpěváka El Turronero, jejího bratra, dokáže si představit, že to pro mě bylo setkání velmi zvláštní z mnoha důvodů. Setkat se s Anou La Turronera znamenalo splnění jednoho z mých velkých přání, se kterými jsem do Utrery přijela. Od srdce se mi chce vykřiknout hlasité olé, jelikož Ana mi u sebe v bytě také zazpívala. Interpretovala vlastní texty, i texty svého bratra El Turronero. Zpívala i moje oblíbené písně jako např. Al horizonte yo quiero mirar nebo Mirando al cielo yo vi...


Jela jsem do Utrery, abych si vyplnila svůj velký sen, a odjela jsem z ní se snem splněným a navíc s taškou plnou neuvěřitelných dárků. Mohu také dodat, z jedné stránky radostně, že jsem z ní odjela i s Chutí žít. A z druhé stránky to píšu velice smutně, jelikož Chuť žít je název malé knížky, v níž jsou obsaženy veškerá bolest a žal, které zpěvačka prožívá po smrti svého syna. V Chuti žít jsou verše, které věnovala svému synovi Manuelovi, jenž zemřel v pouhých 34 letech.

Může být zpěv ještě upřímnější? Může být flamenco ještě živější?

Zde několik ukázek jejích textů a také slova Paka Chavese v úvodu knížky:
V této knize Ana otevírá své srdce a vypráví nám, jak se cítila v posledních osmi letech. V této knize jsou její krátké básně, napsané od srdce, bez pravidel, bez literárních norem, nadiktované v jejím obchůdku, pravděpodobně na kousky papíru nebo na kartóny tam sesbírané. Prostřednictvím této knihy můžeme ocenit lidskou stránku této cikánky, která nám denně dává lekce o tom, jaký je život a jak by se mělo žít...“

NetAgent