
Muestras/Ukázky:
Marina Heredia - Fandangos de Albaicín (Verdiales granaínos)
Marina Heredia - Bulerías
FLAMENCO - una mirada checa desde Praga





V posledních letech svého života se představil i na některých soutěžích, na nichž mimo jiné vyhrál např. cenu Lámpara Minera v roce 1963 či získal první cenu za Cantes de Levante na Concurso Nacional de Córdoba v roce 1964. Za zmínku stojí také druhá cena pro profesionály, již získal ve zpěvu Cartageneras v soutěži pořádané ve městě Cartagena roku 1965, přičemž zvítězil jiný velký zpěvák oné epochy, Bernardo el de Los Lobitos.
Pocházel ze sedmi sourozenců, z nichž on coby Canalejas a jeden z bratrů coby Moret dostali přezdívky po populárních politicích té doby. S Moretem si v dětství také nejvíce rozuměl a často se spolu potulovali po přístavech a nebo hledali příležitosti na fiestách, aby si mohli vydělat nějaké peníze. Flamenkovým životem v tehdejší době bývaly přátelské večírky, svatby, křtiny nebo občasné účinkování v lokálech,tzv. Cafés cantantes, nacházejících se v Puerto Real a okolních městech jako např. San Fernando, Jerez, nebo samotný Cádiz.
Canalejas de Puerto Real býval velkým obdivovatelem zpěváka Manuela Torreho, stejně jako dalšího velkého jerezského mistra přezdívaného El Niño Gloria, či jeho blízkého přítele Josého Cepero, a samozřejmě také zpěvačky známé jako Niña de los Peines, jejíž písně ho nesmírně fascinovaly. Po celou uměleckou kariéru ho doprovázeli velcí kytaristé, avšak nejoblíbenějším se mu stal Martínez.
Od roku 1932 nabývala jeho pověst velkého zpěváka na značné popularitě. Barcelona se stala prvním místem, kde vešel ve známost pro širší veřejnost a poté se prezentoval již po celém Španělsku. Debutoval např. v madridském Salón Olimpia s umělci Peña hijo a Angelillo. A do hlavního města se vrátil v roce 1934 spolu s Josém Cepero, se kterým účinkoval v Circo Price. Na této věhlasné a slavné scéně vystupoval pak ještě mnohokrát, a to s nejvýznamnějšími postavami zpěvu oné epochy, z nichž se však největší přízně publika těšil zejména právě on. Jeho pěvecký styl se líbil nejvíce, a tak si ho publikum vyžadovalo i na závěr představení.
Cestoval nejen po celém Španělsku, ale také po jiných zahraničních zemích. Často účinkoval především v Maroku, ještě před vyhlášením nezávislosti tohoto státu.




------------------------------------------------------
Před cestou do Utrery jsem říkala jednomu známému z Andalusie, že se mi líbí zpěv Utrery, Jerezu a Cádizu. Na to on mi sdělil: “Mně se nejvíce líbí zpěv Utrery, protože je nejupřímnější.”
Po návratu do Prahy mi napsal z Andalusie zase jiný kamarád: “Velmi mne potěšila zpráva o tvé cestě do Utrery. Myslím, že jsi tak ukázala velkou lásku k flamenku a hodně společného, že jsi jela právě do tohoto města a ne do jiného... V Utreře je živé flamenco, a to je realita, kterou jsi ty touto cestou dokázala...“
Nejvíce upřímný zpěv, živé flamenco. Není jiných slov, jež by mohla lépe charakterizovat flamenco v tomto kraji, v Utreře.
Moje další setkání s nejupřímnějším zpěvem a živým flamenkem bylo u zpěvačky Any La Turronera. A kdo mne dobře zná, kdo nejlépe ví, jak velká jsem obdivovatelka zpěváka El Turronero, jejího bratra, dokáže si představit, že to pro mě bylo setkání velmi zvláštní z mnoha důvodů. Setkat se s Anou La Turronera znamenalo splnění jednoho z mých velkých přání, se kterými jsem do Utrery přijela. Od srdce se mi chce vykřiknout hlasité olé, jelikož Ana mi u sebe v bytě také zazpívala. Interpretovala vlastní texty, i texty svého bratra El Turronero. Zpívala i moje oblíbené písně jako např. Al horizonte yo quiero mirar nebo Mirando al cielo yo vi...
Jela jsem do Utrery, abych si vyplnila svůj velký sen, a odjela jsem z ní se snem splněným a navíc s taškou plnou neuvěřitelných dárků. Mohu také dodat, z jedné stránky radostně, že jsem z ní odjela i s Chutí žít. A z druhé stránky to píšu velice smutně, jelikož Chuť žít je název malé knížky, v níž jsou obsaženy veškerá bolest a žal, které zpěvačka prožívá po smrti svého syna. V Chuti žít jsou verše, které věnovala svému synovi Manuelovi, jenž zemřel v pouhých 34 letech.
Může být zpěv ještě upřímnější? Může být flamenco ještě živější?
Zde několik ukázek jejích textů a také slova Paka Chavese v úvodu knížky:
„ V této knize Ana otevírá své srdce a vypráví nám, jak se cítila v posledních osmi letech. V této knize jsou její krátké básně, napsané od srdce, bez pravidel, bez literárních norem, nadiktované v jejím obchůdku, pravděpodobně na kousky papíru nebo na kartóny tam sesbírané. Prostřednictvím této knihy můžeme ocenit lidskou stránku této cikánky, která nám denně dává lekce o tom, jaký je život a jak by se mělo žít...“

